Autoři

Blanka Albrechtová (* 1951) vystudovala Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Po absolvování učila jeden rok na základní škole v Pardubicích. Další dva roky působila v Rychnově nad Kněžnou jako redaktorka Jiskry Rychnovska. V roce 1991 se vrátila k pedagogické profesi. Nastoupila na základní školu, kde pracuje dodnes. Během těchto let se také věnuje pořádání literárních a výtvarných soutěží pro žáky. Knižně vydala básnické sbírky: Pukání pecek (Kruh, 1976), Pokus o hnízdo (Kruh, 1981), Šance pro Amora (Kruh, 1988).

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Jitka Badoučková (* 1951) vystudovala obor čeština – angličtina na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, kde také roku 1973 vychází prvotina Být deštěm a výbor z české poezie Vzkazy, na němž se svou poezií podílí (Severočeské nakladatelství). V té době už také pravidelně publikovala verše prakticky ve všech časopisech a novinách té doby: Vlasta, Květy, Rudé právo, Sluníčko, Mladá fronta, Literární měsíčník, Lidová demokracie, Světová literatura atd., jakož i v různých rozhlasových pořadech (Fronta na písničku, Panoráma české a slovenské poezie, Klub mladých, Zelené peří a další). Vydala dále tyto sbírky: 1986 – nakladatelství Československý spisovatel – sbírka Jarní úklid srdce, 1993 – nakladatelství Protis – sbírka Jsou-li to růže… vykvetou! 1999 – nástěnný kalendář Proměny (s uměleckým fotografem Vl. Širlem). Vzhledem ke stále omezenějším možnostem uplatnění poetické tvorby po r. 1989 rozvíjí spolupráci s deníky a časopisy a působí i nadále jako zpravodajka z Itálie a jako autorka článků z oblasti transpersonální psychologie a duchovní literatury. Stává se překladatelkou z angličtiny a držitelkou práv bestsellerové série titulů tibetského lámy Lobsanga Rampy (12 přeložených knih). Počínaje rokem 2010 jsou její verše každoročně zařazovány do proslulého italského básnického diáře Agenda dei poeti a v současnosti se již postupně uplatňuje i jako textařka (Leonard Cohen, Chris Rea a tak podobně) Podepsána je smlouva s nakladatelstvím Práh na další sbírku.

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Ivana Blahutová (* 1958) vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity. Knižně vydala povídkové soubory: Tehdy, tenkrát, kdysi (jako spoluautorka s L. Vaškem), Bílý kůň (Cena Unie českých spisovatelů 2009), Nessun dorma; a román Molochita. Povídkami a básněmi je zastoupena ve dvou desítkách sborníků. Zabývá se také dramatickou tvorbou (realizovány byly např. knižní drama Román nebo rozhlasová hra Milenec). Překládá z ruštiny a pod pseudonymem Ida Huttová se věnuje i knižnímu ilustrování.

Byla editorkou Almanachů Kmene 2015 i 2016, které rovněž ilustrovala. Pro Almanach Kmene 2016 napsala povídku Bubnování a přeložila povídku Alexandra Kuprina Napoleonův stín. V Almanachu Kmene 2016 vyšla její povídka Štatl a překlady básní Larisy Zubakovové a Bogdany Něščeret či překlad povídky Andreje Fozikoše. Roku 2017 vydalo Nakladatelství Kmen knihu jejích povídek Matky Pegasů. Ivana Blahutová pod pseudonymem Ida Huttová ilustrovala výbor Hanuše Bonna Rozeklaný čas.

Milan Blahynka (* 1933) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Je významným českým literárním teoretikem, historikem, editorem a akademickým pracovníkem. Zabývá se především meziválečnou poezií a prózou. Věnuje se dílu Vítězslava Nezvala, Josefa Kainara, Vladislava Vančury nebo Milana Kundery. Od 50. let 20. století působil v řadě literárních a kulturních časopisů.

V roce 2019 vydalo Nakladatelství Kmen knihu Blahynkových esejů Sedm kapitol o díle Milana Kundery.

Eva Brixi (* 1954) publikuje pod svým dívčím jménem, i když její příjmení po manželovi zní Šimková. Náhoda ji po ukončení studia na Fakultě žurnalistiky zavedla do krajské redakce deníku Svoboda, kde nebylo volné místo v oddělení kultury, kam původně mířila, a tak musela vypomáhat v oddělení ekonomickém. Na této platformě působí dodnes. Od roku 1999, tedy devatenáctým rokem, je majitelkou rodinné firmy, která se specializuje na vydávání měsíčníku Prosperita, příloh Madam Business a Fresh Time, jejich internetových modifikací, a také na grafické práce a mediální služby.

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Hanuš Bonn (1913–1941), doktor práv, český básník a překladatel, význačný činitel českožidovského hnutí.
Narozen v Teplicích, zavražděn v koncentračním táboře v Mauthausenu. Za autorova života vyšla pouze jediná
básnická sbírka Tolik krajin (1936) a výbor z poezie primitivních národů Daleký hlas (1938). Posmrtně bylo vydáno souborné Dílo Hanuše Bonna (1947) a básnický výbor Dozpěv (1995).

Nový výbor Bonnovy lyriky vyšel v Nakladatelství Kmen roku 2017 pod názvem Rozeklaný čas. Výbor uspořádal a doslovem doprovodil Vladimír Janovic.

Jaroslav Čejka (* 1943) vystudoval Fakultu stavební ČVUT, ale za život vystřídal 18 různých zaměstnání, přičemž se devětkrát rekvalifikoval. Napsal a publikoval na 40 knih a divadelních her, je držitelem sedmi literárních cen a jeho texty byly přeloženy do dvanácti evropských jazyků. V roce 2015 mu vyšly tři knihy: detektivka Zvěrolékařka na stopě, kterou napsal pod pseudonymem Michal Fieber spolu s MVDr. Karolinou Svobodovou, groteskní próza Prosranej život a retroromán Most přes řeku zapomnění.

Jeho povídky Tajná válka Josefa K. a Slávy dcera byly uveřejněny v Almanaších Kmene 2015 a 2016. Roku 2018 vydalo Nakladatelství Kmen Čejkovu povídkovou knihu Magická setkání aneb Puzzle story.

Michal Černík (* 1943) vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština-historie. Čtyři roky působil jako učitel, poté v Praze jako nakladatelský a časopisecký redaktor v různých funkcích s výjimkou let 1988–1989, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Po roce 1990 pracoval jako zástupce šéfredaktora časopisu Vlasta a editor týdeníku Sondy. Vydal přes tři desítky knih pro děti (říkadla, verše, pohádky, veršované pohádky, naučné knížky pro děti), stále vydávané jsou tituly Knížka pro děti od dvou do pěti; Pohádkové chvilky dětem do postýlky; Malovaný svět; Pohádky o kohoutkovi a slepičce; Český rok Josefa Lady; České Vánoce Josefa Lady; Pohádkové dárky Josefa Lady. Dále vydal dvanáct knih veršů pro dospělé, šest knih literární publicistiky, z nichž poslední byla kniha českých cestopisných črt Běžte do Prčic anebo jinam. Editorsky připravil řadu výtvarných publikací pro děti a několik knižních a zvukových výborů z  české a světové poezie. V poslední době z oblasti pro dospělé vydal básnické sentence Kniha lidských přání;sbírky Cena dětství; Nechtěj obývat vichry; Ke mně se přitiskni; Spalte mé listí; Vánoční dárky; a vlastním nákladem sbírku Plaché radosti. Letos mu vyšla kniha TIK, ŤAK, ŤUK: Pohádky o třech tučňácích. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do patnácti jazyků. Na svém webu vystavuje svůj cyklus fotoobrazů Světla slov a Zrna slov.

Vybrané Černíkovy básně vyšly v Almanachu Kmene 2016. Černíkovu sbírku Stébla vydalo Nakladatelství Kmen v roce 2017. Michal Černík rovněž ilustroval básnickou sbírku Jadérka, jejímž autorem je Bedřich Stehno.

Michael Doubek (* 1972) vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity.
Pracuje jako lékař a vysokoškolský pedagog. Kromě řady odborných publikací vydal několik překladů ze španělštiny, pohádkové knížky O sluneční panence a deštivém panáčkovi a Letecká pohádka či novelu Tvůj den, má noc. Je zastoupen v několika sbornících a pravidelně publikuje v týdeníku Obrys-Kmen, nyní Literatura, umění, kultura.

Pro Almanach Kmene 2015 napsal povídku Markytánka a přeložil povídku Edita od Williama Deana Howellse. V Almanachu Kmene 2016 publikoval povídku Návrat. Roku 2017 vydal v Nakladatelství Kmen román Nepřizpůsobivost.

Vadim Fedorov (* 1966) je ruský prozaik, který již téměř dvě desetiletí považuje Česko za svoji druhou vlast. Narodil se v kazašské Alma-Atě v tehdejším Sovětském svazu. Vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Jako podnikatel zkoušel štěstí v různých oborech, mimo jiné v oblasti fotografie a videoprodukce, zabýval se realitami. Zkušenosti z tohoto životního období, zejména vztahy mezi mužem a ženou, přetavil do povídek, které loni vydal v ruštině knižně pod titulem Секс, трава, виагра (Sex, tráva, viagra). Některé pak byly publikovány v českém překladu v denním tisku – mezi ně patří i povídka Žízeň je veliká, zařazená do tohoto almanachu. Letos vydal svou knižní povídkovou prvotinu v češtině nazvanou podle titulní novely Koks.

Fedorovova povídka Žízeň je veliká v překladu Andreje Fozikoše vyšla v Almanachu Kmene 2016.

Ivo Fencl (* 1964) studia naČVUT a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nedokončil. Učitel, geodet, pracovník vlakové pošty i tiskárny, redaktor, tvůrce pořadů o Daniilu Charmsovi, Kozmovi Prutkovovi, Józefovi Wittlinovi, Paulu Johnsonovi. Moderuje cyklus Záhady a záhadologové. Autor stovek článků a osmnácti knižních titulů, např.: Smíš zůstat mrtev, Norman Bates kontra Fantomas, Zabiju Putina v Karlových Varech, Rok Joriky, Gotická kobka, Styky s Jorikou, Domek pana Stilburyho, Žiju!, Ježek v kleci. Jeho texty byly přeloženy do němčiny a italštiny.

V Almanachu Kmene 2015 vyšla jeho povídka Hrůza se musí hromadit, v Almanachu Kmene 2016 povídka Německé firmě. S láskou.

Miroslav Florian (1931-1996) byl český básník a překladatel, představitel poezie všedního dne. Psal lyriku přírodní a milostnou i lyriku občanskou a politickou. Nositel titulu národní umělec (1982). Je autorem básnických sbírek: Snubní prsten (1948), Cestou k slunci (1953), Blízký hlas (1955), Otevřený dům (1957, 1972), Závrať (1957, 1964), Stopy (1960), Labutí peříčko (verše pro děti, 1961), Záznam o potopě (1963), Tichá pošta (1965, 1967), Vzdušná čára (1967), Jaké oči má vítr (verše pro děti, 1967, 1974), Svatá pravda (1969, 1971), Iniciály (1972, 1974), Třesky plesky (verše pro děti, 1972), Jízda na luční kobylce (1974), Modré z nebe (1976), Jaro, napověz (soubor čtyř sbírek pro děti, mezi nimi nová sbírka Když se nikdo nedívá, 1977, 1981, 1986), Jeřabiny (1977), Zelená flétna (1979), Odliv noci (1980), Zítřejší sněhy (1981), Vidět Neapol (1982), Verše do kapsy (1984, 1986), Proměny světla (1985), Dráha blesku (1986), Letokruh (1986), Prodloužený čas (1987), Nonstop (1989), Sonetarium aneb Večer v králíkárně (1995), Archandělský happening (2006). Výbory z poezie Miroslava Floriana vyšly také v překladech do slovenštiny, ruštiny, bulharštiny a polštiny.

Roku 2016 vyšel v Nakladatelství Kmen výbor Florianovy dosud knižně nepublikované poezie pod názvem Polní tráva.

Ivan Fontana (* 1946) je aforista, básník a prozaik píšící pod pseudonymem (vlastním jménem Mojmír Soukup). Narodil se ve východočeském Jičíně, v kraji Českého ráje, ale již ve třech letech se stal „Pražákem“ z Břevnova, později z Vinohrad. Po studiích na Vysoké škole zemědělské (nyní Česká zemědělská univerzita) se věnoval zemědělské hydrologii a vodnímu režimu krajiny (plodin). Je členem několika literárních uskupení a spolků, například Literárního klubu K 89, Obce spisovatelů a Unie českých spisovatelů. Umělecké jméno přijal po publikování série básní v časopise Vlasta a aforismů v týdeníku Tvorba. Svou prvotinu Kostky v letu již vydal jako Ivan Fontana. Od té doby Fontana vydal převážně v pražských nakladatelstvích na třicet sbírek, především aforistických, občas proložených i poezií. Publikoval stovky novinových článků, sloupků a příspěvků. Autorovy práce byly zveřejněny v mnoha sbornících, antologiích, zazněly v Československém, později v Českém rozhlase a na divadelní scéně.

Roku 2017 vyšla v Nakladatelství Kmen Fontanova sbírka aforismů a básní Kolotoč světa. Touto sbírkou autor navazuje na básnickou sbírku Čtverák pod Petřínem, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Petrklíč.

Andrej Fozikoš (* 1947) je redaktor, novinář, překladatel, prozaik. Narodil se v někdejším Sovětském svazu, posledních téměř čtyřicet let žije v Čechách a má české občanství. Vystudoval Fakultu žurnalistiky na Lvovské státní univerzitě, obhájil doktorát na Univerzitě Karlově v Praze. Píše běžně jak v ruštině, tak v češtině. Působil jako šéfredaktor řady českých časopisů nebo ředitel a odpovědný redaktor jednoho českého knižního nakladatelství (mj. vydal detektivku Boženy Šimkové O mrtvých jen dobře). Do ruštiny přeložil román Kateřiny Janouchové Nejbližší (Рядом с алкоголиком) nebo knihu Arnošta Tabáška Zvláštnosti českého a slovenského lovu, do češtiny zase spoustu povídek ruských autorů, které vycházely v periodickém tisku. Od začátku 80. let publikoval i vlastní tvorbu, zejména v časopisech Ahoj na sobotu a Zápisník. Svoji knižní prvotinu z oblasti umělecké prózy dlouho odkládal, až nakonec v roce 2002 vydal sbírku sci-fi povídek Dvojí smrt Jeana Ribota. O deset let později mu vyšla mnohem rozsáhlejší kniha v ruštině Далеко не ПСС (Zdaleka neúplné sebrané spisy).

Fozikošova povídka Nebezpečný úkol v překladu Ivany Blahutové vyšla v Almanachu Kmene 2016.

Václav Franc (* 1961) vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, obor stomatologie. Pracuje jako zubní lékař. Je zakladatelem a hlavním organizátorem literární soutěže humoru Řehečská slepice. Vydal básnické sbírky: Kdy chodí město spát, Olympiáda v zoo, Autogramy dětství, Na druhém břehu dětství. Dále sbírky povídek: Svědek neposkvrněného početí, Dobrý zločin, Dvakrát vrtej, jednou trhej; a prózy: František, Něco na zub pro zubaře a jejich pacienty, Atentát na senátora Murdycha, Vědecká práce mé ženy, Agónie, Bystřice aneb Kde lišky dávaj dobrou noc, Jak na Nový rok, Krása.

V Almanachu Kmene 2015 vyšly jeho povídky Rozhovor s pamětníkem a Neškodný podivín, v Almanachu Kmene 2016 povídka Z kterého nástupiště odjíždí vlak na Rokycany?

Eva Frantinová (* 1956), básnířka, studovala houslovou hru na státní konzervatoři. Je autorkou deseti básnických sbírek: Noci bez krajnic,Brýle pro jestřáby,Vzkaz bosé stopy,Beseda pro jeden hlas, Azbestové mosty,Mobily derou peří, Kapesní déšť, Z hvězdy pod okap, Sešívaný cherubín, Časovaná růže. Vydala rovněž osm knih básnických próz: Prstem po mapě těla,Kosti jsou vrženy,Hudba psaná pro měděný drátek, Vteřinové romány, Praha dvouvěžatá, Srolované sny,Pod pokličkou s…,Nehybný ráj. Za básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy jí byla v roce 2000 udělena Masarykovou akademií umění Cena K. H. Máchy. Za básnické sbírky Kapesní déšť a Z hvězdy pod okap získala Cenu Unie českých spisovatelů 2011. 

V Almanachu Kmene 2015 vyšla její povídka Hermína. Básně Evy Frantinové byly publikovány v Almanachu Kmene 2016 a antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Andrzej Grabowski (* 1947) je polský básník, prozaik, publicista a autor více než padesáti knih pro děti a mládež a šestnácti knih poezie. Od mládí je činný také v oblasti literárního kabaretu a estrády. Vystudoval Vysokou pedagogickou školu v Rzeszowě a kulturní a vzdělávací studium v Krakově. Za svá díla získal řadu významných literárních ocenění. Je nositelem titulu Kawaler Orderu Uśmiechu (rytíř Řádu úsměvu), udělovaného za literární tvorbu pro děti. Vydává literární a publicistický časopis Iskra. Je zakladatelem a organizátorem Mezinárodního literárního festivalu Haličský podzim, který probíhá na území Polska a Ukrajiny (letos se koná již 16. ročník). Jeho díla byla přeložena do francouzštiny, němčiny, angličtiny, ruštiny, ukrajinštiny, maďarštiny, litevštiny, češtiny, japonštiny a vietnamštiny. Obzvláště populární je jeho pohádková knížka pro děti Przygody skrzata Wiercipiętka (Dobrodružství skřítka Neposedy), jež vyšla rovněž v angličtině, ruštině, ukrajinštině a vietnamštině, a chystá se i její překlad do češtiny.

Grabowského povídka Problém je slabé slovo v překladu Barbary Kantorové vyšla v Almanachu Kmene 2016. Pohádkovou knížku Příběhy skřítka Neposedy v překladu Agnieszky Buchtové vydalo naše nakladatelství roku 2017.

Peter Gregor (1944 - 2014) se narodil v Prešově, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Debutoval v roce 1968 básnickou sbírkou Potreba visieť, následovaly knihy veršů Nebeský policajt
(1970), Rozhovor alebo Fackovací panák a morská panna (1975), Delta (1979), Odniesť si oheň z horiaceho domu (1989), knížka humoresek Malé maléry (1990), básnické knihy Zberateľ hodín (1992) a Muž menom Jób (1993), výběr z rozhlasových her Smrť v Aténach (2001), povídkový triptych Smrť nebožtíka (2001), výbor z milostné poezie Listy zo záhrady Eden (2004), kniha aforismů Etudy alebo Malá prechádzka veľkým lunaparkom (2010) a navazující Idiotár alebo A takto to dopadlo (2013). Po autorově smrti vyšel nový výbor z jeho poezie Poznáš ten príbeh? (2014), soubor rozhovorů Pohybovať sa vo vlastnej koži (2014) a první díl Gregorových dramatických textů Hry 1 (2017). V roce 2005 vyšel v nakladatelství Protis český výbor z Gregorovy tvorby Odnést si oheň z hořícího domu...

Gregorovu sbírku Etudy aneb Malá procházka velkým lunaparkem vydalo Nakladatelství Kmen v roce 2018. Básně přeložil Jiří Žáček.

Pavel J. Hejátko (* 1975) je básník, písničkář, publicista a performer. Vystudoval FF MU v Brně, obory Afrikanistika a Rusistika. Doposud vydal několik básnických sbírek a debut CD svých folkových písní (Hlenobytí, 2002; Tanec kostlivců, 2005; Pomníky z asfaltu, 2008; V prachu dvaceti let, 2009; Věchýtek Kasandřin, 2012; Rzi plání urouhaných, 2013; A mory, 2015; Vlaštovky v petroleji, CD 2015). Publikoval v časopisech jako Protimluv, Psí víno, Dno, Obrys-kmen, Divoké víno, Dobrá adresa, Tvar, A2 a dalších. Jeho poezie je označována jako postromantická, vedle témat sociálních, politických a milostných, zasahuje v poslední době i do oblasti přírodní lyriky. Prošel zaměstnáními jako pitevní sanitář, streetworker, pekař, kopáč, skladník, opravář laviček, vazač knih, lepič kolků nebo lakýrník. Dnes se živí jako básník a písničkář na recitálech a koncertech, příležitostný překladatel na volné noze a prostřednictvím brigád.

Nakladatelství Kmen připravuje k vydání jeho básnickou sbírku Zahrádkami nejen květenou.

William Dean Howells (1837–1920), americký realistický prozaik, dramatik a redaktor. Vystupoval jako kritik americké společnosti, sociální nerovnosti, justice či války. Je autorem řady románů, např.: A Foregone Conclusion (Předvídatelný závěr), The Lady of The Aroostook (Dáma z lodi Aroostook), Dr. Breen’s practice (Praxe doktorky Breenové), A Modern Instance (Moderní příklad), The Rise of Silas Lapham (Povznesení Silase Laphama) nebo A Hazard of New Fortunes (Hazard nových osudů). Česky vyšla pouze humorná hra Zdviž (The Elevator).

Howellsova povídka Edita vyšla v překladu Michaela Doubka v Almanachu Kmene 2015.

Eva Hrubá (* 1951) vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu, Střední zdravotnickou školu a Lidovou konzervatoř Jaroslava Ježka (autorské divadlo, divadlo jednoho herce, divadlo poezie, literární žánr). Publikovala v denících a časopisech Vlasta, Mladý svět, Květy, Svoboda, Rudé právo, Československý voják, Divoké víno…V současnosti publikuje: Formen, Nei Report. Působí také jako lektorka Rubriky poezie Nymbursko. Hostuje v Českém rozhlase, České televizi, v televizích Nova, Prima a Barrandov a v klubech: Dvojka, Rubín, Dobeška, Jiný kafe, Slovenský dům. Svou poezii se snaží tvořit a zvýrazňovat i po grafické stránce formou velkých písmen. Eva Hrubá vydala 14 básnických sbírek a je zastoupena v řadě almanachů. Sbírky: Klopýtání – kardiogram blázna (Silueta Pardubice 1990), Láska je když (Silueta Pardubice, 1995), Vteřina z okamžiku (2011, vl. nákladem), Bezbřehá závrať (2017, vlastním nákladem). Zabývá se i autorským divadlem poezie, napsala hry Proč, Vyhoštěný anděl, Klopýtání – kardiogram blázna, Had a jablko, Papírovej svět, Proč.

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Marcela Chmarová (* 1951) ukončila školní docházku maturitou na gymnáziu v Žatci v roce 1969. Pracovala jako úřednice na oddělení dopravy během výstavby elektrárny Počerady, jako telefonistka n. p. Šroubárny Žatec – a dále tamtéž i později jako dělnice, jako uklízečka v Podniku bytového hospodářství v Žatci. V roce 1971 se přestěhovala do Lubence, kde žije dodnes. Zde pracovala jako zootechnička na farmě Podbořanský Rohozec, jako vychovatelka v Diagnostickém ústavu pro mládež v Buškovicích a jako dělnice v úklidové četě obce Lubenec. Vydala básnické sbírky: Vysoký tlak (Severočeské nakladatelství, 1974), Moře zelené (Severočeské nakladatelství, 1977), Žena zahradníkova (Severočeské nakladatelství, 1978). Její poezie je zastoupena ve sborníku Zrychlený tep (Mladá fronta, 1980).

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Pavol Janík (* 1956) je slovenský básník, dramatik, prozaik, aforista, publicista, překladatel a reklamní tvůrce. Absolvoval studium filmové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Pracoval na ministerstvu kultury (1983–1987), v médiích a v reklamě. Předseda Spolku slovenských spisovatelů (2003 –2007), tajemník SSS (1998–2003, 2007–2013), šéfredaktor časopisu SSS Literárny týždenník (2010–2013). Člen několika zahraničních spisovatelských organizací. Jeho literární díla byla publikována ve více než dvaceti zemích a získala řadu prestižních ocenění. Je autorem sedmi básnických sbírek a sedmi samostatných knižních výborů z poezie (v slovenštině, češtině, bulharštině, makedonštině, ruštině a angličtině), čtyř knižních souborů aforismů, osmi knih z oblasti literatury faktu, deseti dramatických děl a tří knižních výborů z jeho divadelních her (v slovenštině, ruštině a angličtině). Jeho tvorba byla přeložena i do dalších jazyků – albánštiny, běloruštiny, francouzštiny, řečtiny, holandštiny, chorvatštiny, maďarštiny, němčiny, rumunštiny, srbštiny, španělštiny, italštiny a ukrajinštiny.

Janíkova esej Bratrovražedná vojna vyšla namísto doslovu v Almanachu Kmene 2016.

Vladimír Janovic (* 1935) básník, esejista a překladatel se narodil v Praze. Mládí prožil v Benešově. Po maturitě na gymnáziu vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Většinu života pracoval v literárních časopisech a nakladatelstvích. V letech 1966–1967 byl redaktorem publicistiky v měsíčníku Plamen, pak tři roky řídil edici poezie Syrinx v nakladatelství Svoboda. V období 1973–1988 redigoval poezii v nakladatelství Československý spisovatel. Vydal básnické knihy Zatmění ráje (1968), Romulův nářek (1970), Plást hlíny (1975), Báseň o sněžné levitaci (1978), Jarmark v mlze (1981), Dům tragického básníka (1984, anglické vydání v překladu Ewalda Oserse 1988), Most alchymistů (1989), Potopený úl (2005), V kom jednou přenocoval přízrak (2015). Z jeho veršů byly uspořádány tři výbory: Všechna tvoje těla (1983), Ohňová abeceda (1984), Jed v růži (2008). Za básnickou skladbu Dům tragického básníka a za přetlumočení veršů Sandra Penny ve výboru Zvláštní radost žít obdržel v roce 1986 v Palermu Zlatou olivu Mediteránní ceny. V časopiseckých ukázkách se vrací i k dílu dalších zakladatelů moderní italské poezie – Eugenia Montala, Salvatora Quasìmoda a Leonarda Sinisgalliho. České čtenáře rovněž seznámil s úspěšnou prózou Rolanda Cristofanelliho Deník Michelangela blázna (1974, 1981). Své úvahy o obecných věcech básnictví, české a italské poezii shrnul v knize esejů Černé ryby okolností (2017).

Janovicova poéma Červený dvůr vyšla v Nakladatelství Kmen v roce 2019.

Valentin Kačev (* 1950) je bulharský básník, scenárista a filmový dramaturg. Vystudoval Literární institut Maxima Gorkého v Moskvě a Všeruskou státní kinematografickou univerzitu. Je členem Spolku ruských spisovatelů a Spolku bulharských spisovatelů. Jeho knihy vyšly v Bulharsku i v zahraničí. Ve své tvorbě oslavil vlast, a především rodný Bělogradčik. Zhudebněné básně s titulem Písně o Bělogradčiku byly vydány na gramofonové desce. Je mimo jiné autorem scénáře bulharsko-ruského filmu A růže kvetou za všech režimů (А розите цъфтят при всички режими).

Jeho básně v překladech Zornici Cvetkové a Martiny Salhiové vyšly v Almanachu Kmene 2016.

Marie Kafková (1949-2008) získala po studiu zahraničního obchodu v Plzni místo referentky obchodu ve společnosti zahraničního obchodu Exico v Praze, která se soustřeďovala na export kožených rukavic a dalšího koženého zboží. Po svém příchodu do Prahy na konci 60. let začala publikovat své básně např. v Divokém víně. Publikovala také ve sbornících Pozvání do krajiny (Mladá fronta, 1975), Rosný bod (Československý spisovatel, 1976) a časopisecky např. v literárním měsíčníku, Tvorbě, Mladém světě a jinde. Její verše byly oceněny v soutěži Mládí dneška 1975, vyhlášené deníkem Mladá fronta. V roce 1978 jí vyšla vlastní sbírka básní Tiché roje. V roce 1970 se vdala za básníka Vladimíra Kafku, s nímž měla syna Daniela (1973) a dceru Natálii (1978). Později se již ke psaní poezie nevrátila, věnovala se práci v oblasti zahraničního obchodu a také rodině.

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Josef Jaroslav Kalina (1816–1847) studoval práva, medicínu a botaniku, avšak jeho studia brzy narušilo onemocnění tuberkulózou, které nakonec podlehl v mladém věku. Navzdory tomu se učil takřka všem evropským jazykům a také hebrejštině a sanskrtu. Překládal Byrona, Samuela Johnsona, Mickiewicze, Kleista či Rousseaua. Ve spolupráci se skupinou pražských židů pořídil první český překlad hebrejských rituálních textů pro dvojjazyčný soubor Tefilloth Israel – Modlitby izraelitův (Vídeň 1847). Napsal rovněž např. obdivné pojednání o Rukopise královédvorském. Je autorem řady balad (Kšaft; Hadrnice; Lázeň Libušina; Čertova skála aj.), dodneška se dochovalo osmnáct jeho básnických skladeb, dále pak texty vlasteneckých písní (Vojenská; Měšťanská), zveršované báje Jidášův peníz a Radouš, zakladatel hradu Radyně a další práce. Některé jeho balady byly zhudebněny a přeloženy do němčiny. Z rukopisů svěřených jeho mladším bratrem Karlem Josefu Václavu Fričovi (1829–1890) se část ztratila během policejních prohlídek Fričova bytu a nezvěstná je i tragédie Jiří z Lobkovic, již psal Kalina s knězem Janem B. Vlčkem (1805–1879). Roku 1852 vydal Vlček a František Doucha (1810–1884) jeho Básnické spisy s doprovodnou studií Pomněnky z krátkého života pouti J. J. Kaliny. – J. V. Frič po letech Kalinu zobrazil v próze Naši předchůdci (1884), publikované v časopise Ruch.

Kalinovy básně Měšťanská a Vojenská vyšly v úvodu Almanachu Kmene 2016.

Eliška Koppová (* 1965) vystudovala Vysokou školu ekonomickou. Postupně pracovala jako soudní zapisovatelka, obchodní referentka ve velkém socialistickém podniku, programátorka, učitelka matematiky a fyziky. V současnosti se živí jako umělecký model a servírka. Věnuje se také výrazovému tanci. Získala ocenění v několika literárních soutěžích v oboru poezie i prózy. Příležitostně publikuje v kulturní příloze Obrys-Kmen, LUK či v literárních novinách Tvar. Knižně vydala: dvojromán Atlanťan/Zeď; tři knihy povídek: Mámení; Země slastí; Otevřené dveře.

V Almanachu Kmene 2016 vyšla její povídka Dívka s černým prstenem.

Břetislav Kotyza (* 1942) vystudoval uherskohradišťskou UMPRUM, obor průmyslový design. Od roku 1975 působil ve Filmovém studiu Zlín (tehdy Gottwaldov), v ateliéru kresleného filmu. Věnoval se animační, výtvarné a režijní práci na zakázkách i vlastním autorským kresleným filmům (Profesionál; Concerto grosso; O slonovi, který chtěl létat; Balada o jabléčkách). Po rozpadu Filmového studia v roce 1989 se živí různě. Je autorem textů k hudební komedii Penelope. Básně, prozaické texty a glosy průběžně publikuje v tištěných literárních časopisech (Tvar, Veronika, Obrys-Kmen, LUK, původní Psí víno, Dokořán OS, Q Brno, Literární Fórum JčkOs), na internetu (Divoké víno, Epika, Brejle, Pozitivní noviny, Jihočeský klub Obce spisovatelů) i na zahraničních internetových portálech české kultury (Čechoaustralan a Czechfolk com. Plus). Básněmi přispěl do almanachů: Stavitelé chrámu poezie; Pastýři noci; Terasa Zlínské literární tržnice 2015. Knižně vydal: básnický triptych Dospívání, Popěvky a rozpočitadla, Mezi řádky; básnické sbírky Útržky hovorů; Útržky hovorů II.

Několik básní publikoval v Almanachu Kmene 2016.

Jurij Krawža (1934 - 1995) byl lužickosrbský spisovatel, pocházel ze Žuric (německy Säuritz) v Horní Lužici na území Svobodného státu Sasko v dnešní SRN (do r. 1990 území někdejší NDR). Vystudoval chemii, biologii a kulturní vědy, působil jako učitel a lektor v nakladatelství. Napsal řadu kratších próz, z nichž některé byly přeloženy do češtiny nebo slovenštiny, např. bajka Vlkův šťastný den (Wjelkowy zbožowny dźeń); či fantastická novela Čertova kovárna (Čertowa kowarnja). Psychologická novela Gero vyšla původně v antologii Zabyte hrodźišća (Zapomenutá hradiště). Podílel se na naučné sérii dějepisných filmů Stawizny Serbow wot 7. lětstotka hač do přitomnosće (v německé mutaci Die Geschichte der Sorben vom 7. Jahrhundert bis zur Gegenwart).

Jeho próza Gero vyšla v Almanachu Kmene 2016 v překladu Zuzany Bláhové-Sklenářové.

Alexandr Kuprin (1870–1938), ruský spisovatel, autor psychologických povídek, novel a románů. V jeho tvorbě se projevuje vliv kritického realismu, naturalismu a novoromantismu. Proslul svého času skandální novelou Jáma. Z bohatého literárního díla, které je hojně přeloženo také do češtiny, patří k nejznámějším novely a romány: Moloch, Kadeti, Souboj, Gambrinus, Sulamit, Granátový náramek, Junkeři.

Kuprinova povídka Napoleonův stín v překladu Ivany Blahutové vyšla v Almanachu Kmene 2015.

Jaroslava Málková-Eichackerová (* 1947) je členkou Obce spisovatelů a Střediska západočeských autorů. Získala titul PhDr. a RNDr., učila na univerzitě a střední škole přírodní vědy (chemie, fyzika a matematika a psychologie). Jaroslava Málková napsala rozhlasové hry: Případ kapitána Hrušky (Plzeňský rozhlas, 1973), Kdo sází na srdcového krále (Plzeňský rozhlas, 1973). Vydala Nic dobrého o mrtvých (Západočeské nakladatelství 1979 – historická novela z renesanční Plzně). A knihy poezie Odbíjení hodin (Západočeské nakladatelství, 1976), Klepání na dveře (Západočeské nakladatelství, 1979), Návrat k sobě (Západočeské nakladatelství, 1987), Čas neštěká, čas kouše (Public Plzeň, 1996), Finistere, země na konci (Perseus, 2000), Dluhopisy (Perseus, 2003), Lampy na mostě (NAVA Plzeň, 2007), Stopy v povětří (NAVA Plzeň, 2011).

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Alexej Mikulášek (* 1962) vystudoval učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů (český jazyk a literatura – občanská nauka, PaedDr.) na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, poté pracoval jako samostatný odborný pracovník ve Státní vědecké knihovně v Brně (1986–1987), absolvoval studijní pobyt a interní vědeckou aspiranturu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (1987–1991) a následně působil jako samostatný výzkumný pracovník v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze (1991–1992). Poté pracoval na zkrácený úvazek jako středoškolský učitel (v současnosti na SOŠ Drtinova 3) a mj. i jako vedoucí redaktor edice Literatura s hvězdou Davidovou. Jako literární kritik a historik spolupracoval s Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity, kde rovněž absolvoval rigorózní řízení v oboru teorie vyučování českému jazyku a literatuře (PhDr.) Je členem Literárněvědné společnosti a Slavistické společnosti Franka Wollmana, členem Unie českých spisovatelů a čestným členem Spolku slovenských spisovatelů, rovněž je členem redakční rady týdeníku pro literaturu a kulturu LUK (dříve Obrys-Kmen, vydávaný Haló novinami z grantu České nadace 2000). Michal Černík jej v eseji vydané u příležitosti udělení Ceny Unie českých spisovatelů 2011 nazval „strážce skryté tváře literatury“ (Obrys-Kmen, 2011, č. 45). Do roku 2016 se podílel na vydání pěti knižních publikací.

Soubor esejů a studií Realitou k tvorbě, který vyšel v našem nakladatelství, je jeho šestým titulem.

Libuše Mikysková-Semecká (* 1955) vystudovala gymnázium v Ústí nad Orlicí, poté Filosofickou fakultu v Praze. Pracovala na Okresním národním výboru v Českém Krumlově, učila na ZŠ Kájov. Dodnes působí jako matrikářka a referentka v kanceláři starosty obce Kájov. Od roku 2000 vede obecní zpravodaje, v roce 2013 se editorsky a autorsky podílela na obsáhlé historické publikaci 750 let Kájova (nakladatelství B. Němec, Veduta 2013). Publikovala časopisecky, její básně byly zařazeny do sborníků poezie, zúčastnila se soutěže Seifertovy Kralupy 2008 a 2014. /p>

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Bogdana Něščeret (* 2006) je mladičká ruská básnířka, nyní žákyně 5. třídy základní školy. Verše začala psát na začátku roku 2014. Žije ve městě Alčevsk na Donbasu, tj. v dnešní neuznané Luganské lidové republice (LLR), v oblasti jihovýchodní Ukrajiny, která je od jara 2014 krutě postižena občanskou válkou. Občanská válka a touha po míru jsou tématy Bogdaniných básní, jež zachycují tragické události, které tato dívenka každodenně prožívá ve válečné zóně. Své verše uveřejňuje především na internetu, a to s velkým ohlasem. Bogdaniným životním vzorem je Alexej Mozgovoj, velitel luganské brigády Prizrak, který zahynul při neobjasněném atentátu v roce 2015 ve věku 40 let. Alexej Mozgovoj byl nejenom voják, ale také psal básně, skládal a zpíval vlastní písně. Svou Ódu na Donbas recitovala Bogdana na jeho pohřbu. Bogdana je řádným členem brigády Prizrak, pomáhá v kuchyni a na ošetřovně. Byla vyznamenána medailí Za odvahu (na základě lidového hlasování v LLR), dále řádem Za osobní statečnost a Doněcká lidová republika ji vyznamenala medailí Novoruska Za vojenské zásluhy.

Její básně v překladu Ivany Blahutové vyšly v Almanachu Kmene 2016.

Markéta Procházková (* 1963), básnířka, hudební skladatelka a pedagožka se narodila v Praze. Od předškolního věku píše básně. Postupně jí vyšly sbírky: Sny bez přístřeší (Českoslovesný spisovatel 1979), Vítání světla (Mladá fronta 1981), Na prahu lásky (Mladá fronta 1983), Podej mi ruku (výběr básní) (Nové město 2000), Vítání světla – 2. doplněné vydání (Karmelitánské nakladatelství 2006), Abeceda pro mrňousky (Mladá fronta 2008). Vyrůstala v rodině knihovnice-dokumentátorky a projektanta jaderných elektráren. Po absolvování pěti ročníků Základní devítileté školy (v průběhu čtyř let) začala Markéta Procházková v roce 1974 studovat klavír u Vladimíra Topinky na Hudební a taneční škole při Konzervatoři v Praze. Sólový klavír a skladbu studovala od roku 1978 na Konzervatoři u Ilji Hurníka, varhanní improvizaci u Jaroslava Vodrážky; po maturitě (1982) zde pokračovala v následném vyšším odborném studiu a absolvovala roku 1984 jednak vlastní skladbou Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (provedeno 1984 v Domě umělců, dirigent Přemysl Charvát), jednak teoretickou prací Výchova dítěte ke skladbě a všestranné tvořivosti. V letech 1982–1986 studovala na Hudební fakultě Akademie múzických umění skladbu u Josefa Ceremugy. Roku 1990 získala na Hudební fakultě Akademie múzických umění pedagogickou aprobaci pro vyučování skladby na konzervatořích a hudebních školách. Vedle vlastní skladatelské tvorby se věnuje též soukromému vyučování žáků nejrůznějších věkových kategorií; vyučuje hru na klavír a varhany, umění skladby zpřístupňuje netradičními pedagogickými postupy.

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Alois Reich (* 1934) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a externí vědeckou aspiranturu na Vysoké škole zemědělské v Brně. Pracoval v ekonomických funkcích v zemědělském sektoru. Publikoval pravidelně v týdeníku Obrys-Kmen a příležitostně v satirických časopisech. Je zastoupen epigramy v řadě sborníků. Připravil v samizdatovém vydání Almanach brněnských členů UČS (2002). Vlastním nákladem vydal sbírky epigramů: Neúplný slovník odcizených slov; Pohádky pro dospělé; Komedianti jedou; Předčasný epitaf; Skvrny, kaňky, ba i fleky.

Několik jeho epigramů vyšlo v Almanachu Kmene 2016.

Lydie Romanská (* 1943) básnířka, prozaička a sbormistryně; členka Obce spisovatelů (1990), Českého centra Mezinárodního PEN klubu (2011), mimořádná členka Spolku slovenských spisovatelů (2016). Deset let (do roku 2017) vedla ostravské středisko Obce spisovatelů s působením v redakci jeho občasníku Průhledy (existoval do r. 2015), nyní pracuje ve vedení Obce spisovatelů České republiky. Studovala na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, kde také obhájila rigorózní práci z hudební teorie (PhDr., 2005). Vyučovala na ostravských základních školách (1962–1992). Byla manželkou hudebního skladatele Dobroslava Lidmily (†2006), jemuž poskytla mnohé své verše jako texty k vokálním skladbám. Téměř čtyřicet let řídila řadu sborových těles, dvě desítky let s krátkým přerušením (1992 až 2012) byla ředitelkou Základní umělecké školy Dobroslava Lidmily v Ostravě-Svinově. V letech 1998–2009 vedla semináře tvůrčího psaní na Slezské univerzitě v Opavě. V místě bydliště pořádala literární besedy a autorská čtení. Jejími hosty byli spisovatelé Blanka Kubešová, Eva Kotarbová, Helena Lisická, Petr Musílek, Oldřich Šuleř, Bohumil Pavlok, Karel Vysloužil, Alois Marhoul, Karla Erbová a další. Své verše čte v pořadech PEN klubu, Obce spisovatelů a dalších autorských cyklech v Praze, Ostravě aj. S básníky Vladimírem Křivánkem a Zeno Kaprálem účinkovala v literárním pořadu hudebního festivalu Janáčkův máj (2010). S Irenou Šťastnou a Renatou Putzlacher četla své verše na Poetické scéně Colours of Ostrava v roce 2014. Má báseň v ročence Hosta Nejlepší české básně (2009). Publikuje v Literárních novinách, také v Tvaru, na Slovensku v Literárnom týždenníku a Romboidu; na webech lit. časopisů a Festivalu spisovatelů Praha. Editovala českou část antologie k výročí Československa Refrény času (Spolek slovenských spisovatelů, 2018). Žije v Ostravě. Vydala knihy: Poéma Ostrava (Ostrava, Profil 1975); Půl hodiny po lásce (Ostrava, Profil 1982; Dopolední poetika (Ostrava, Profil 1985); Poločas (Ostrava, Profil 1989); Tanec o francouzské holi (Ostrava, Chagall 1991); Poušť před rozbřeskem (Opava, Optys 1993); Nedomykavost času (Třebíč, Arca JimFa 1998); Čtrnáct zastavení (Ostrava, Repronis 1999); Odrou křestná (Ostrava, CHKO Poodří 1999); Den latimerie (Brno, Host 2002); Desátek (Výbor z deseti knížek veršů) (Brno, Host 2003); Dobroslav Lidmila hudební skladatel, sbormistr, pedagog (Ostrava, Repronis 2006); Goghova postel (Ostrava, Montanex 2006); Ticho pro klarinet (Soubor čtyř povídek) (Ostrava, Montanex 2007); Svlékání z růže (Ostrava, Montanex 2008); S babičkou za ruku (Z polštiny – Karolina Kusek) (Opava-Łódž, Literature & Science 2008); Slovo jako zrno (Undergroundový básník Bohumil Pavlok) (Šenov, Tilia 2009); Aniž tvůj že jsem (K dvěma stům letům narození K. H. Máchy) (Ostrava, Montanex 2010); Boží expo (Soubor povídek) (Tišnov, Sursum 2012); Postel v rohu zahrady (Tišnov, Sursum 2013); Láska je víc než láska (román) (Praha, Klika 2015); Sirka Henriho Bremonda (Červený Kostelec, Pavel Mervart 2016); Prázdniny s Henrim (Červený Kostelec, Pavel Mervart 2017).

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Natalia Skakun (* 1969) je ruská prozaička, novinářka a překladatelka. Žije v České republice. Studovala Filologickou fakultu Krasnojarské státní univerzity, pracovala jako novinářka. Je členkou Svazu spisovatelů Ruska. Zvítězila v literární a novinářské soutěži Krasnojarského kraje (2004), získala literární cenu V. P. Astafjeva v oboru próza (2007). Povídky publikovala v časopisech День и ночь (Den a noc), Знать (Šlechta), Сибирские огни (Sibiřská světla), Москва (Moskva). Její tvorba je zařazena do literárních sborníků Первовестник (Věstník prvních zpráv); Послание во Вселенную (Zpráva do vesmíru); Город моего детства (Město mého dětství) a do antologie Енисей (Jenisej). Knižně vydala: Дырки на карте (Dírky na mapě); Перемена слагаемых (Změna podmínek).

Povídka Vysezení vyšla v Almanachu Kmene 2016.

Bedřich Stehno (* 1943) pracoval po vysokoškol ských studiích několik roků jako učitel. Po roce 1968 byl z politických důvodů propuštěn a živil se jako silniční dělník, kulisák a pracovník střediska vrcholového sportu. V roce 1991 začal opět učit. Básnickou prvotinu Kůže na zip vydal poměrně opožděně v roce 1982 v nakladatelství Československý spisovatel. Ve stejném nakladatelství pak vyšly jeho básnické sbírky Hořké nápoje (1987) a Prsteny a steny (1990). Další sbírka A střepy zase rozhoď (2010) byla vydána až po dvacetiletém odmlčení nakladatelstvím Balt-East. Následovala sbírka Někdo tady byl. 

Nakladatelství Kmen vydalo roku 2017 knížku autorových básnických miniatur Jadérka, za kterou převzal Cenu Františka Hrubína, a roku 2019 povídkovou knihu Ptačí budka lidí.

Antonín Šlechta (* 1965) se narodil v Trutnově a žije v Úpici. Absolvoval Vojenskou střední odbornou školu v Žilině, obor zdravotník. Pracuje ve vodárenství. Je členem klubu Střediska východočeských spisovatelů.
Publikuje v literárním bulletinu Kruh a sbornících východočeských autorů. V roce 2013 vydal knihu povídek Sedm pádů smrti (vlastním nákladem) a roku 2015 povídkový soubor Pod zemí (vlastním nákladem).

Nakladatelství Kmen vydalo roku 2018 knížku autorových povídek Ptala se mne na štěstí.

Marie Štemberková (* 1949) studovala obor dějepis-čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vystřídala tři krátkodobá zaměstnání (Podnikové ředitelství Drogerie, Strojimport, Městská knihovna v Praze), než od ledna 1976 do ledna 2010 zakotvila v Ústavu dějin a archivu Univerzity Karlovy jako knihovnice a vědecká pracovnice. V současné době je posluchačkou kombinovaného studia „Teologické nauky“ na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Básně začala psát soustavně v polovině 70. let. Publikovala (a dosud publikuje) také populárně naučné knihy, odborné a populární články v různých periodikách, životopisné medailonky, eseje, recenze a referáty o knihách a výstavách. Výběrová bibliografie: Básnické almanachy: Peřeje (Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1980), Jen jednou ponejprv (Mladá fronta, 1982), Kupte si štěstí v bazaru (Československý spisovatel, 1983), Granátové jablko (Mladá fronta, 1986) Samostatné sbírky: Sestřenka ironie (Mladá fronta, 1982), Romance o lví jámě (Týn nad Vltavou, Marek Svoboda, 1999), Pěstoun (Teplá u Mariánských lázní, Tepelská kanonie premonstrátského řádu, 1993), Kvodlibet (Pelhřimov, Nová tiskárna Pelhřimov, 2009) Za jazykovou hříčku Kvodlibet jí Nadace Františka Langera udělila v roce 2003 čestné uznání. Vydala také populárně naučné publikace: Universitas Carolina Pragensis (1995), Univerzita Karlova. Historický přehled (2011), Ilustrované dějiny. Literatura v českých zemích (2000).

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Peter Štrelinger (* 1946) je slovenský spisovatel, prozaik, dramatik, publicista, novinář. Vystudoval pedagogickou fakultu v Banské Bystrici. Vydal knihy reportáží: V centre Bermudského trojuholníka; Spravodlivý medzi národmi. Je autorem televizních her:List žene; Doktor Bencúr; Akcia D; a divadelních her: Spolok drobnochovateľov; Hádička (o V. Clementisovi); drama „68“ (o A. Dubčekovi – zatím realizováno pouze jako e-kniha).Knižně vydal: dvojdílnou knihu biografických novel Kto proti osudu(coby spoluautor s T. Winklerem); povídkový soubor Od rána bláznivý deň; satirické novely Zbožňujem svojho šéfa; životopisné romány: Láska a smrť(o M. Kukučínovi); Spútaný Prometeus (o P. O. Hviezdoslavovi). Dále vydal bajky Psia demokracia;knihu pověstí Janko Hraško a iné slovenské rozprávky. Z jeho románové trilogie dosud vyšly dva díly: Salakúzy; Zlatá voda (2016), přičemž třetí díl – Noci s Valpurgou – vyjde ještě letos. K vydání na rok 2016 jsou rovněž připraveny tituly: Jedenásť povrazov (reportáže, rozhovory a glosy); bibliofilie S Buninom v posteli (sbírka erotických básní).

V Almanachu Kmene 2016 publikoval povídku Boženka.

Yveta Tausingerová (* 1957) vystudovala Pražskou konzervatoř u prof. Arnoštky Grünfeldové a Jana Panenky. Od r. 1976 v emigraci. Nejdřív Kanada, o rok později Spojené státy. Ve Filadelfii vystudovala Curtisův institut u Mieczyslawa Horszowského. Potom anglistiku na University of Pennsylvania, včetně kurzů tvůrčího psaní s Dianou Cavallo, ale nevydržela a ze studií odešla. Pracuje jako učitelka klavíru a překladatelka. Vydala: Noční krční hřídel (Host, 2006). Místo nedělí (MaPa, 2008). Nahmatávání dna (Malina, 2012). 2009 a 2012 v almanachu Nejlepší české básně. Básně a próza v časopisech Souvislosti, Literární noviny, Host, Almanach Labyrint, Salon, Texty, Tvar, a jiné. S básníkem Milanem Děžinským přeložila výbor z poezie Sharon Oldsové Papežův penis a jiné básně (Host, 2014). Nakladatelství Dybbuk chystá její básnickou sbírku Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné.

Její básně vyšly v antologii Dámská jízda s podtitulem Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek (2018).

Samo Tomášik (1813–1887) byl slovenský romantický básník a prozaik, autor vlasteneckých revolučních písní. Povoláním evangelický kněz. Mnohé jeho básně byly zhudebněny a zlidověly. Psal latinsky, slovensky a česky. V roce 1834 při návštěvě Prahy byl pobouřen tím, že v ulicích slyšel více němčiny než češtiny. Inspirován starou polskou písní Jeszcze Polska nie zginęła… napsal báseň Hej, Slováci! Záhy však svůj text věnoval nejenom Slovákům, ale všem Slovanům. Píseň Hej, Slované! se tak stala neoficiální hymnou všeslovanského hnutí a později také oficiální hymnou Sokola, který působil na celém území tehdejšího Rakouska-Uherska. Ve 20. století byla píseň rovněž státní hymnou, a to Slovenského státu v l. 1939–1945; a Jugoslávie – od r. 1977 až do rozpadu země v l. 1991–1992; poté do roku 2006 byla státní hymnou někdejšího společného svazku Srbska a Černé Hory. S písní Hej, Slované! je spojena takřka dvousetletá historická tradice panslavismu, idea slovanské vzájemnosti, zdůrazňující společnou obranu zájmů slovanských národů. 

Tomášikova báseň Hej, Slované! se stala mottem Almanachu Kmene 2016.

Ján Tužinský (* 1951) je slovenský spisovatel, prozaik, esejista, publicista, autor rozhlasových her. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Pracoval jako redaktor ve vydavatelství Tatran, jako redaktor a dramaturg a později jako ústřední ředitel Slovenského rozhlasu. Po několik volebních období byl předsedou Spolku slovenských spisovatelů; je předsedou Mezinárodního fóra Vyslanci  Slovanstva. Je nositelem Ceny Leopolda Danihelsa (USA), vícenásobným laureátem Ceny SSS, literární ceny Slovnaftu, ceny VUB, medaile ministra kultury Bulharské republiky, ceny Unie českých spisovatelů a je nositelem Řádu Ľudovíta Štúra (jejž uděluje prezident Slovenské republiky). Jeho prózy a eseje byly publikovány v USA, Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, Rusku, Bělorusku a Bulharsku. Knižně vydal prózy: Bičovanie koní; Straka nekradne (román pro mládež); Čakanie na šarhu; Kto hodí kameňom; Biliard na streche; Krypta; Bastard v daždi; Jeremiášov plač (sbírka povídek); Sklené oko; Mimikri (soubor povídek); povídkový výbor Niečo ako sen. Dále vydal řadu esejistických knih, například: Motiviáda; Bledomodrý svet; Postmoderna alebo Smrť literatúry; Inkvizítor (dnes); Britva oka kultúry. Je autorem rozhlasových pásem a dramatizací, původních rozhlasových povídek a her (například rozhlasová novela Sadze a sneh a cyklus her Pentameron).

Almanach Kmene 2016 uveřejnil jeho povídku Edo a Dodo.

Marie Veselá (* 1947) vystudovala střední zdravotnickou školu, po celý život pracovala jako zdravotní sestra. Zakládající členka Výboru národní kultury, dlouholetá organizátorka kulturních pořadů v Brně. Básněmi přispěla do řady sborníků (např. Almanach Nibiru 2013). Vlastním nákladem (vesměs opakovaně) vydala básnické sbírky: Herbář; Píseň o růži temně rudé; Píseň o řece Svratce; Moravská poema; Vzývání jitřenky. Knižně vydala sbírky: Nejen o lásce; Básně a písně.

Její básně byly publikovány v Almanachu Kmene 2016. V roce 2018 vydalo naše nakladatelství sbírku Marie Veselé Pouť k horizontu.

Martin Vodňanský (* 1967) se narodil v Ústí nad Labem, kde doposud žije. Je ženatý, má dvě dcery a pracuje jako živnostník. Ve volném čase se věnuje literatuře a sborovému zpěvu. Dosud publikoval hlavně v novinách a časopisech – Severočeský deník, Totem, Haluze, Koktejl a Literatura-Umění-Kultura. Jeho básně vyšly v antologii Od břehu k horám, která mapuje literaturu a výtvarné umění v severních Čechách. Antologii vydalo nakladatelství Votobia roku 2000. V posledních letech se postava Vodňanského objevila ve dvou knihách Josefa Formánka: Syn větru a prsatý muž a Úsměvy smutných mužů. Formánek o něm píše jako o ústeckém básníkovi Mártym. V knihách jsou též ukázky jeho básní.

Nakladatelství Kmen vydalo roku 2018 Vodňanského sbírku Zdání nehybnosti.

Larisa Zubakovová (* 1947) je ruská básnířka a novinářka. Vystudovala Moskevský státní institut historie a archivnictví. Pracovala jako novinářka, získala řadu regionálních ocenění za žurnalistiku. Zúčastnila se mnohých literárních festivalů a soutěží, kde rovněž obdržela literární ceny, a to nejenom v Rusku, ale také ve Francii, Polsku, Bělorusku a v České republice (například: Mezinárodní festival ruské literatury v Praze). Knižně vydala: Кольцо (Prsten); Зябкое тепло (Zimomřivé teplo); Грозовой перевал (Bouřný průsmyk);Красная жара (Rudé horko); Красные виноградники (Červené vinice); За гранью – грань (Hranice za hranicí). Výbor z jejích básní vyšel v polském překladu (Czerwone winnice).

Její básně v překladu Ivany Blahutové vyšly v Almanachu Kmene 2016.

Jiří Žáček (* 1945) vystudoval stavební fakultu ČVUT, po tříleté inženýrské praxi pracoval jako nakladatelský a časopisecký redaktor, od roku 1992 na volné noze. Vydal dvanáct básnických sbírek (Anonymní múza; Tři roky prázdnin; České moře; Třetí poločas aj.), dále soubory aforismů (Hovory s mým horším já; Noční motýli); knihy epigramů a parodií (Okurková sezóna; Rýmy pro kočku; Zbrusu nové jarmareční písně; Vy mně taky! aj.) a řadu publikací pro děti (Aprílová škola; Kolik má Praha věží; Vrabčí hnízdo; Kočkování; Sedmero pohádek; Hrůzostrašné pohádky; Čarodějné pohádky; Chytré pohádky aj.). Je také autorem slabikáře pro prvňáčky a dětské encyklopedie. Překládá poezii (Apollinaire, Prévert, Golob, Feldek a další) a píše divadelní a televizní pohádky (Jamamba; Šípková Růženka aj.). Za svou tvorbu získal řadu ocenění, ale ještě více si cení přízně malých i velkých čtenářů.

Jeho básně vyšly v Almanachu Kmene 2016. Jiří Žáček rovněž přeložil Etudy Petera Gregora, které v Nakladatelství Kmen vyšly roku 2018.

Petr Žantovský (* 1962) vystudoval žurnalistiku, působil v deníku Práce a týdeníku Reportér, vedl nakladatelství Melantrich a Votobia Praha, několik let provozoval kulturní Rádio Ethno, byl místopředsedou Syndikátu novinářů ČR a členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Vydal řadu knih rozhovorů s osobnostmi české politiky a kultury (V. Klaus, M. Zeman, O. Vávra, J. Potměšil aj.). V posledních dvanácti letech se věnuje akademické práci (např. na VŠE v Praze). Vydává knihy mapující českou žurnalistiku po roce 1989; literárně debutoval sbírkou básní Tady bydlím (2012). Je laureátem výroční Ceny Unie českých spisovatelů za rok 2014.

V Almanachu Kmene 2015 vyšla jeho povídka Nouzový východ a roku 2016 vydal v našem nakladatelství básnickou sbírku Zakázané květiny. Almanach Kmene 2016 uveřejnil jeho prózu Mé Rusko. V roce 2018 vydalo Nakladatelství Kmen Žantovského Příběhy s otevřeným koncem.