DCERA PEGASŮ

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Tvorbu spisovatelky Ivany Blahutové (30. 1. 1958 v Ostravě, Mgr.) asi není třeba našim čtenářům představovat, je dlouholetou přispěvatelkou Obrysu-Kmene, a samozřejmě i nástupnického LUKu, mj. nositelkou Ceny UČS (2009). Prozaička, básnířka, ilustrátorka (pod pseudonymem Ida Huttová), také překladatelka, korektorka a v posledních letech i nakladatelka (spoluzakladatelka a odpovědná redaktorka Nakladatelství Kmen) se koncem minulého roku představila novou knihou povídek, poetikou navazujících na román Molochita (2002, 2008) a povídkové soubory Bílý kůň (2007) a Nessun dorma a jiné příběhy (2010). Nese název MATKY PEGASŮ A JINÉ POVÍDKY, vydalo ji „mateřské“ Nakladatelství Kmen „s finanční podporou České nadace 2000“ (Brno: Nakladatelství Kmen, 2017, 259 s., ISBN 978-80-906212-1-3) a obsahuje dvanáct povídek (jakkoli v Ediční poznámce čteme titulů třináct; prózu Dům u moře / La casa al mare se autorka zřejmě rozhodla vyřadit).

Blahutová do knihy zařadila povídky z let 2005 až 2015, z nichž dvě třetiny byly publikované časopisecky (Obrys-Kmen, Literárny /dvoj/týždenník, ČAJ /Časopis autorů Jičínska/ aj.) nebo ve sbornících (Jinosvěty aneb /ne/skutečné příběhy, Almanach Nibiru 2013, Almanach Kmene 2015), třetina je publikována poprvé. A jakkoli jsou texty do jisté míry i tematicky rozrůzněné, mají více společného než odlišného, a proto jim budeme věnovat pozornost jako celku, jako by šlo o jedenáct kapitol volné románové kompozice, o obraz jedné a téže postavy v jejích nejrůznějších „jinobytích“, v nejrůznějším zrcadlení (sarkastickém, ironickém, tragicky hořkém i soucitném). O román jakoby na závěr opatřený autorčiným dovětkem v podobě povídky dvanácté nazvané Zahrada.

Autorka zaujme na první pohled mimořádně bohatou slovní zásobou, kterou se dnes může z českých spisovatelů „chlubit“ málokdo; chtělo by to připravit nějaký frekvenční slovník, který by přesvědčivěji ukázal její schopnost pojmenovat jednu a tutéž představu různě. Někdy s násobivým a hyperbolickým účinkem, jindy jako doklad toho, že právě tento výraz je jediný možný, správný a nutný.

Je pochopitelné, že takové prózy nevznikají „náhodně“ a „naráz“, je na nich znát slovesná práce umělecko-řemeslná. Uvedu jen jeden příklad za všechny, z povídky Matky Pegasů, a to větu „/…/ Baruna po něm jako vždy loupla očisky se slečinkovským opovržením“ (s. 7). Vteřinový pohled třináctileté holky je přece možné vyjádřit i jinak, třeba „Barbora se na něj podívala krátce a s despektem“ nebo „Bára se na něj na okamžik zaškaredila“ nebo „Barborka na vteřinu pohlédla do jeho očí a pak se ušklíbla, aby dala najevo, co si o něm myslí“, atd. atd. Ale právě autorkou zvolené výrazivo (tedy „Baruna“, „loupla očisky“, „slečinkovské opovržení“) je plastické, přesné a v jistém smyslu i jedině možné, v daném kontextu („Baruna“ přece není ani „Bára“, ani „Barbora“, ani „Barborka“; „loupnout po někom očisky“ není totéž co „krátce a zle se na někoho podívat“ či „někoho sjet kosým pohledem“).

Onu slovesnou práci, která se projevuje na každém kroku, si čtenář neuvědomuje, protože to není tvarová intence ostentativní, tvar neukazuje sám na sebe, aby „byl obdivován“. Ostatně v tom rovněž tkví umění vyhnout se artificialismu a manýrismu, dvěma donedávna vyžadovaným „estetickým“ postulátům – umění je to „zvláštní“ ve světě, a je nutné vše „ozvláštňovat“, aby to bylo „umělecké“. Každá věta, každá syntagma, každé slovo však prošlo „selektivní prací“.

Druhým rysem jejích próz je výrazná vizuálnost a hudebnost, vlastně reflexe vizuality a hudby, jakási „intermedialita“. Pojmy jako „ekfráze“, tedy slovesný popis výtvarného artefaktu, a „intermedialita“, mnohostranné souvislosti mezi různými druhy umění jako „médii“ svého druhu, sice patří dnes k módním v literární vědě, ale čtenář těchto próz si nemůže neuvědomit, že všechny ty dynamické popisy budí dojem toho, jako by sledoval nějaký výtvarný obraz či (zašlý i živý) fotografický snímek, nebo filmové sekvence.

Povídky nezapřou, že jejich autorka je také vynikající ilustrátorkou a autorkou řady obrazů. Skutečnost je sice viděna jako artefakt svého druhu, málokdy však svým ustrojením uspokojuje potřeby (estetické, emotivní, ekonomické, sociální, biologické etc.) do ní vržených a vždy tak trochu směšných (směšnohrdinských) postav a stává se čímsi tekutým, vodnatým, rozvolněným, vlnivým, rozpíjejícím se, vytrácejícím se, nebo naopak krutě znásobeným a dokonce i zmnoženým dalšími a dalšími obrazy, skicami, kolážemi, perokresbami či olejomalbami neskutečných tvarů a odstínů, křičících na nás v podobě jakýchsi skrytých a podivných bytostí, snad smyslů zbavených, snad jen perfidních, zlomyslných. A to slovo „křičící“ není jen synestetická metafora, protože snad ve všech koutů zde zní nějaké hlasy, zvuky, tóny, disharmonické i patetické, i ticho je hučivé, až máme dojem, že se z toho musí všechny ty Květy, Nely, Niny a další a další ženské postavy zbláznit. Ano, „zmagořit“, napsala by možná na tomto místě Ivana Blahutová. Naše „prozaická skutečnost“, v níž jedni spatřují jakousi „gumu“ rozmanitě tvarovatelnou a jiní se koří jejímu diktátu, je mnohostranně lomena, roztříštěna rozpadá se na střepy a střípky, otevírá se mezírka mezi skutečností a neskutečnem a mezera mezi neskutečnem a hyper-neskutečnem. „Zásvětím“… „Mezisvětím“… Motiv zrcadlení bude patřit k leitmotivům nejedné její „halucinační“ prózy.

A právě vyhraněná subjektivita, či alespoň dojem z ní, vyhraněné hledisko a „zjitřená“ psychika vypravěče, jenž se vžívá do zachycované postavy, aniž by se s ní musel hodnotově identifikovat, patří k dalším rysům jejího „narativu“. Všechny povídky (až na poslední) jsou vyprávěny ve třetí osobě, převést je do jiné vypravěčské formy jest nemožné. Vypravěčkou zachycovaná „Já“ jsou hodna vypravěččina i našeho soucitu, ale stejně tak i výsměchu. Jsou to bytosti „křehké“ a „silné“, zároveň obětavé, zraňované svými manžely a milenci, pronásledované svými fobiemi a frustracemi, pozoruhodné jako vypreparovaní motýli pod zvětšovacími skly, ale rovněž zraňující, mstivé, nebezpečné, rovněž – v mezích iracionality jejich situace – i racionálně uvažující a pragmatické.

Jakkoliv je možná horší „peklo“ v nás než to mimo nás, jakkoli je skutečnost tvarovaná a sugerovaná autorčiným „Já“ ve vědomí postav i našem, čtenářském vcelku bezútěšná (útěchu neposkytující), nikdy autorka nezapomíná, že silnější než naše přeludy a fantasmagorie, než magie a kouzla, jejichž pomocí si někdy její postavy stačí „napravit“ zpackaný život, že silnější je ono „reálné“ a „nonfiktivní“, třebas jako ono blížící se dunění války, ačkoli ji postavy ignorují − jako v případě prózy Bubnování (publikované poprvé v Almanachu Nibiru). Vpád kruté reality vojenské techniky, podobné gigantickému hmyzu, války, jejíž všudypřítomné stopy oba manželé žijící ve vlastním světě ignorují – podobně jako reklamu, propagandu, teatralitu etc. – je čímsi brutálně „skutečným“, nezprostředkovaným četbou ani rituály. Kolony vojenské techniky pod okny bytu dávají tušit, že žádným „obezděním se“, ignorováním světa, „zaznakováním se“ a převedením předmětného světa na svět iluzí a obrazů ničeho nedosáhneme, neboť nás tento dopadne, ať jej chceme či nechceme vnímat.

Závěrečná povídka, psaná ich-formou a budící dojem autobiografické zpovědi obracející se k jednomu jedinému virtuálnímu adresátovi (nechť zůstane čtenáři skrytý…), se poněkud vymyká autorčině technice tvorby, ale ačkoli je próza „subjektivní“, text psaný „impromptu“ jako improvizovaná a bezprostředně z hloubi nitra tryskající skladba, zdánlivě chaotická a nepřipravená, vrhá na celý svazek další a nečekaně paradoxní světlo. Problematizuje sugestivní obraz „roztříštěného života“, neboť v něm vše „od první chvilky neúhybně a tryskem letělo k svému cíli jako vystřelený šíp. Od první chvilky jako vystřelený šíp“.

Nevíme, zda to není jedno z autorčiných ambivalentních gest, zda ve „vědomí řádu“ se neskrývá tichý výsměch, malinký belzebub mnohoznačnosti, pošklebek zkušenostmi poučeného rozumu, ale podle mne jde o chválu přirozenosti a předmětnosti, kterou bychom po přečtení všech těch blížících se zničujících hvězd, „halucinací“, bezcitného hledění, „migrén“, zrcadlení, kouzelných lamp a přechodů mezi světy jen stěží očekávali.

Poznámka autorky:

Autor recenze se mýlí, když hledá "povídku" Dům u moře, protože Dům u moře je název česko-italské povídkové antologie, kterou vydal Balt-East a ve které vyšla v češtině a italštině povídka Animus. Animus byl publikován ve dvou časopisech a v této antologii.