VÍCKRÁT NE

MILAN BLAHYNKA

Málokdy se podaří název dokonale shrnující poznání díla a zároveň provokující. Málokterý titul bývá přesně padnoucím klíčem k četbě každé jeho věty nebo verše. Častější je název vypichující jeden motiv, jednu postavu, název preferující jeden pohled, jednu složku, úběžník nebo svorník díla. Babička Boženy Němcové by se četla jinak, kdyby se kniha jmenovala třeba Viktorka a ty druhé. Jestliže Petr Žantovský nazval svou nejnovější sbírku básní NEVER MORE (doslov Jana Šulce, na obálce použita „fotografika“ autorova; Nakladatelství Kmen, Křenovice 2020, 128 s.) posledními slovy refrénu slavné básně E. A. Poea The raven, vsadil na jistotu. Ta anglická slova zná, i kdo neumí anglicky, a zná je jako zaklinadlo. Poeův Havran vyšel česky už v mnoha překladech (už roku 1985 vyšlo jich pod názvem Havran šestnáct a přibývají další), z nichž většina se pokouší respektovat kromě významu i krákoravé -r- originálu: nadarmo, marný blud, nikterak, ni jedenkrát, stokrát ztraceno, marno vše, nikdykrát, víckrát ne. Karel Dostál Lutinov chápal Nevermore jako havranovo jméno a předešel Petra Žantovského, který havranovo krákání pro název své knihy také nepřeložil, vědom si jeho magické moci.

Never more je ve sbírce potenciálně možný název kterékoli básně, pojmenovatelné vyjmenovanými výrazy z českých překladů. Je to univerzální klíč, zatímco názvy básní Můj život nebo Autoportrét „jen“ napovídají konkrétní různotvary osudného víckrát ne. Tak Autoportrét je vystaven na devatenácteru příčestí trpného a (až na výjimku v závěru) krátkých tvarů adjektiv. Přitom Vyzpytován, Sečten, Zkásnut (…), ponořen (…), nadroben atd., mnohonásobné to odkazy na Kainara, na jeho Stříhali dohola malého chlapečka, otvírají zazrcadlový pohled na zadní stranu Hrubínova krásného „obrazu prastarého“. „Drže“ se jeho rámu básník nemilosrdně vypočítává, „co všecko“ hrůzné „plížívá se z něho“: „smrdutá hyacinta kašle ranního“, zapírání minulosti i samé historie, „mantl tmy“. Never more je mnohonásobná odpověď na „nový čas“, který „je tu a v plné zbroji“, na dobu, kdy „halapartny škubou tmu / a mračna byla vsazena do městské šatlavy“ (jako steskem vyjící pejsek v Romanci o městě Faraxánu Milana Kundery z docela jiné, ale přece stejné povinně optimisticky radostné doby), a kdy „ulice se plní spořádaně na tři směny / ve jménu Svaté Poslušnosti / a všichni jedním směrem ženou se jak housenky / když berou ztečí zahradu marnosti“. Na otázku „co uděláš když ulicemi teče hněv / tvých přátel nebo milenek“, Žantovský v další sloce odpovídá: „Nic neuděláš Schoulíš se do svého oněmění…“ Sotva lze vyjádřit hrůzu bezmoci ve světě zlovolných mocných, na který není lepší odpověď než víckrát ne.

Doslov právem upozorňuje na „četné odkazy ke světové i české literatuře“ i k výtvarnému umění, hudbě a filmu a zdůrazňuje, že „podobně jako u Vladimíra Janovice“ jde o „vnitřní prožitý dialog s danými tvůrci“, „nejvýrazněji nepochybně s Františkem Halasem“, a pak jsou jmenováni ze všech křídel naší poezie Bochořák, Fikar, mladý Zábrana, Hutka, Šimon, Holoubek i Černík, z jehož veršů Žantovský vybral motto k celé knize. Pro jeho dialog byli však jistě neméně inspirativní přinejmenším ještě Jiří Šotola a Nezval, jehož „sbohem a na shledanou“ cituje Žantovský dokonce dvakrát. Neméně objevně vztahuje na svou dobu a svůj pohled na ni i mučivou otázku „kdo to kdy pochopí“ ze slavné písně o první světové…

V básni Můj život připomíná Žantovský mezi svými možnostmi proměněnými v čin a situacemi, s nimiž jest se mu vyrovnávat, „život ukradený strunám“, své uhranutí džezem, zkušenost s psaním o něm i psaním písňových textů a také zkušenost ze svého Rádia Ethno, zaměřeného na world music. Právě díky této své druhé (nebo první?) lásce jsou jeho verše mélicky uhrančivé i tam, kde se zcela – jako například ve vynikající básni Bosna – anebo zčásti – jako v citovaném Autoportrétu – obejdou bez rýmu. Právě rým jindy, kupříkladu v poctě K. H. M. Osmý máj sugestivně servíruje v oddíle Lekce z dějepravy básníkovu nostalgii po „kdysi“, oddílem Ódy na kdysi dobře uzemněnou. Žantovského Osmý máj je jeden z mnoha příkladů vzdorné tvůrčí parafráze: „Je bědný večer – osmý máj – / kdysi prý máj byl lásky čas. / Básníka snad zval k lásce hlas, / a nikde žádné švajneraj.“ Do objevného rýmového echa ráj:švajneraj vepsal dnešní básník bídu doby, kde růže (tj. poezie) „jediná se neproviní“, zatímco „světem se však rozeběhli brouci, / minuli chrám, i tebe přešli; / věčně v kabátku nepadnoucím / nového boha z bahna stlouci – / poklonit se a přidat mu i grešli“.

V básnickém nekrologu Za Jaroslavem Holoubkem se Žantovský „dopouští“ slovní hříčky: „Říká se: duch doby. Ale je to doba duchů / bezduchých jak zloba.“ V rukou Básníka se i slovní hříčka stává součástí Vysoké hry, jíž je poezie hodná svého jména.