JADÉRKA? BÁSNICKÁ ELEGIE JAK Z JÁDRA

MILAN BLAHYNKA

Měl jsem to štěstí, že jsem pro nakladatelství Čs. spisovatel, jež se odvážně ujalo básníka, který po roce 1968 spadl do kategorie občanů druhého řádu a z pedagoga se stal dělník na silnici a kulisák, psal lektorské posudky na jeho první tři sbírky.

Na rukopise prvním jsem ocenil autorovo „vyzdvižení ideálu života čestného, odpovědného, navenek až obhroublého, a přece něhyplného“, zalíbily se mi jeho „hravé a přece smysluplné pointy“ a sbírku Kůže na zip jsem rád doporučil roku 1981 k vydání. V říjnu 1986 jsem následující sbírku Hořké nápoje viděl jako „víc než sebrání veršů“, jako vnitřně konzistentní „kruhovou skladbu“, okouzlen jejím jazykem tužby po lidské družnosti, lásce, vlídnosti a skutečné mravnosti. A třetí rukopis Prsteny a steny jsem v prosinci 1988 k vydání doporučil už výslovně „vřele“, jako „velikou lyriku mužného stesku, samoty bez hysterie i laciného optimismu, bez velikých slov, zato skutečné životní opravdovosti“.

Mám to štěstí, že nyní mohu napsat o šesté sbírce, v níž Bedřich Stehno (1943) pořád fouká „do plamínku / který za nic neručí,“, zas neváhá a skáče „hořící obručí“ a umí „dotknout se slunce v černém potoce // Ohřát tam své srdce / Aby tlouklo pomalu i divoce“.

Kdybych nečetl knížku už vydanou, kdybych psal na JADÉRKA (Nakladatelství Kmen, Křenovice 2017, obálka a ilustrace Michal Černík, doslov Vladimír Kříž; jak Černík, tak Kříž jsou básníkovi celoživotní přátelé ze studií v Brandýse) teprve lektorský posudek, poznamenal bych v něm, že sbírka dokládá básníkovo umění ohřát nejen své srdce; že před „své“ by měl vložit jediné písmeno, hlásku „i“. A po odeslání lektorátu by mi došlo, že radit básníkovi je pitomost non plus ultra, že u Stehna tam přece takové „i“ být nemůže, Stehno píše o sobě, nehraje si na charitativního dobrodince, který myslí na ubožáky v mrazu; Stehno ponechává na čtenáři, jestli v jeho osudu uvidí i sebe. Neboť: „Co je čisté má vždycky jen jednu tvář / V té tváři se každý najde / A malíři touží odjakživa / namalovat její zář.“

Po roce 1990, kdy vyšly Prsteny a steny, mohl Stehno jistě avansovat, mohl výnosně prodat utrpěné křivdy. Místo toho se na dvacet let (!) publikačně odmlčel, jeho čtvrtá A střepy zase rozhoď vyšla až 2010 v nakladatelství Balt-East, stejně jako jeho pátá knížka Někdo tady byl (2013). S těmi dvěma knížkami jsem se minul, nikde jsem je nezahlédl, možná tam je odpověď, proč se Stehno nehřeje na rozdíl od mnoha i méně ublížených na oficiálním výsluní. Jasně však odpovídají nyní jeho Jadérka: „Subtropy naděje zavál sníh / Bezcitné vody je všude dost // Od vltavské náplavky parník vyplouvá / z Rudolfina zní Óda na radost.“

Ale jak jsem si povšiml už na Stehnově poezii osmdesátých let, není naříkačská, i když je trpká: její trpkost se nyní stupňuje: „Jako na bezdomovce / na starý strom mlha padá / Jablečnýma rukama / kmen černý obejmem // Ještě jsme spolu / Ještě se máme.“

Smutná rezignovaná útěcha? Ani omylem. Hned na protější straně sice „subtropy naděje zavál sníh“, ale také jistota, že tento nečas nemůže mít trvání: „Jako krám zlatníka zas vykradli slovo / Hřebem lži probodli srdce / Lopatou uhelnou metou člověka / Hrozny hněvu puknou prudce.“

Jadérka jsou sbírka „básnických miniatur“, praví se na stránce O autorovi; jsou to kondenzáty životní zkušenosti a poznání, svou gnómičností blízké Sýsovým básním-dvojverším malého Deníku nalezeného pod kapotou a básním slokám a dvouslokám Černíkovy velké sbírky Stébla; jmenuji tu aspoň dvě díla, vydaná víceméně současně. Autentická poezie Stehnova stejně jako Černíkova a Sýsova reaguje po svém svou uhrančivou lapidárností na inflaci slov nic neříkajících, řinoucích se z projevů politiků, ze stránek deníků a týdeníků, z přijímačů a obrazovek. Stehno – v tom zajedno se Sýsem a Černíkem i dalšími básníky – vrací slovu jeho prvotní sílu: „Na počátku bylo slovo / To první známe z Knihy // A jaké bude to poslední? // Možná / Budiž tma! A pak ať se rozední.“

No ano, dá se to odbýt jako slovní hříčka. Bedřich Stehno je z básníků, jejichž „slovní hříčky“ (už to jeho dávné dramatické Prsteny a steny!) jsou záblesky poznání.

Jeho Jadérka ukazují na vše přírodní, co z drobných jadérek může vyrůst, ale sálá z nich i básnická, tedy životní energie jako přímo z jádra atomů.