KNÍŽKA JÍMAVÝCH VERŠU
MILAN BLAHYNKA
Nevím o přiléhavějším epitetu k veršům, které Marie Veselá shrnula do své nejnovější sbírky POUŤ K HORIZONTU (Kmen, Křenovice 2018), než že jsou jímavé. Nikoli dojímavé a permanentně se dojímající nad krásou přírody a světa, jeho nekonečných proměn, jak je tomu u dojatě tokajícího nejmenovaného velkovýrobce zdobného poetična ve „veřejnoprávním“ rozhlase, ale svrchovaně citlivé a prosté, věcné. Takto Veselá vidí odkaz Lva N. Tolstého: „jeho slovy / ať nyní mluví / naše hlasy, / když se spojí zlo, / stavme hráze, / hráze / ze spojených / rukou, / jen ne fráze.“
Čtyřmi ročními dobami (tak se jmenuje první oddíl) a Láskyplnými motivy (název oddílu druhého) spěje autorka k závěrečnému oddílu titulnímu, k poslednímu horizontu poctivého lidského života básněmi loučení s nejbližšími a básněmi-vzpomínkami na ně. Jde tak jako na Pouti do Vydří „přes meze, / kde kvete pot / a srdce sladce puká,“, jde „s prastarou písní“ a nese nejen svá „těžká muka“. Zpívá i prastarými slovy: když jsou tu Jarní zvěsti, „Morana odešla do návi“. Náv/návu jsem neznal, až u Váši-Trávníička se dočítám, že je to staročeský výraz pro podsvětí, hrob, onen svět, ale že ho najdeme i u Sušila a J. V. Sládka, kde se i „vstává z návy“.
Pouť k horizontu je plna stesku, v básni Tvá mandolína se i hudebnímu nástroji stýská „po moři / za slunečných / dní / i po večerech / a tajném hoři / opuštěných / mušlí, / po vlnách, / co pohladily / břeh a zase / ušly“, ale stesk se na té pouti nevylučuje s hravostí a humorem; v básni Na perský motiv (mohla by se jmenovat i Na motiv ze slovenské písně), „stín se ukryl / ve stínu, / úlek uzamknul“ básnířce „ústa, / i měsíc byl tvůj / spojenec / a chtěl tu zůstat. / Ty zloději – / snítka vavřínu / ať dá ti za mne políček, / ty zloději / mých sladkých jablíček.“
Veselá(,) poutnice k horizontu(,) je empatie sama, jejími miláčky jsou sýkorky i havrani („věční přátelé / nás / melancholiků“), natož dobří a znalí lidé, ale umí naslouchat i lístku spadlému na zem. Ve verších Za Statisem Prusalisem, „po pláži jdou / děti z Pirea“ z populární písničky a Prusalisova „vinice / bude pro nás / navždy rudé víno / lisovat“. V Haiku na motiv z Bulharska dokázala Marie Veselá pouhými sedmnácti slabikami shrnout smysl své zatím poslední sbírky a života lépe, než to může svést recenzent:
„Jak rudé růže / srdce mé pro dobrou věc / je lisováno.“