...PŘESNĚ TAM LEŽÍ NEJKRÁSNĚJŠÍ...

MILAN BLAHYNKA

Ve snad nejlepším čísle knihy KURVÁLE (Kmen, Křenovice 2019, fotografie Jaroslav Jakubčin, 172 s.) se nejmenovaný dívá „od Radče dolů k rodnému městu“, které „rekonstrukce průmyslu připravila o všechnu živnou sílu a globalizovaný obchod z něho saje poslední záchvěvy zdravého života“. Lze si představit, že nejmenovaný není alter ego samého autora?

Antonín Šlechta se sice v onom městečku, v Úpici, nenarodil, je rodák trutnovský, „jen“ v něm žije a s jeho lidmi se sžil natolik, že bezmála vše, co dosud ve svých knihách napsal (Kurvále je už čtvrtá), vytěžil přímo nebo nepřímo z trutnovského dětství, ze středoškolských let na vojenské zdravce v Žilině, z roků své práce podkrkonošského vodaře – ale hlavně z Úpice a okolí.

Zdá se, že v této krajině se Švehla, ročník 1965, našel v podivuhodných, jen zdánlivě „obyčejných“, jindy až bizarních, ale ve svém lidství tu a tam paradoxně příkladných lidech; a inspirace jimi je stále jakoby nedoberná.

K předešlé Švehlově knize napsal básník Karel Sýs, že jsou to „povídky podšité poezií“ vlastně jaksi na zapřenou. Kurvále jsou už kontemplativní, rozjímavé básně v próze, většinou několikařádkové a žádná delší než jednostránková. S každou volně i někde těsně korespondují a vždycky na protilehlých stranách kontrastují celostránkové snímky Jaroslava Jakubčina (ročník 1967); korespondují: záběry z přírody i lidských výtvorů nutí k zamyšlení; kontrastují: ani jediná fotografie není figurální, zatímco ve všech Šlechtových textech čteme: vystoupila, nevěděl, byl, pořídil si, podal atd. až po zíral a vrací se domů.

Vznikla tak kniha čtvercového formátu, jakoby náznak, že poezii slov a snímků se daří, co je pořád ještě nedostupno vědě: kvadratura kruhu, kruhu přírody a člověka.

Vraťme se však k citátu z prvního odstavce, kde autorovo „druhé já“ bolestně shlíží na město, které dnes „pustne a hrubne“. V druhém odstavci té básně v próze „městečko“ při ohledu od Radče dolů „zahlédnout nemůže, je zcela ukryté v hluboké úžlabině strání. Řeka ho dělí na dvě půlky. Ale on ví, že přesně tam leží nejkrásnější prdel světa“.

Sama o sobě je „prdel světa“ dávno zaužívaný výraz opovržení; Slovník nespisovné češtiny (vyd. 2006) ho definuje jako „malé nevýznamné město nebo vesnice, popř. místo vzdálené od centra, bez možnosti zábavy apod.“ Spojením tohoto výrazu despektu se zdánlivě absurdním epitetem „nejkrásnější“ básník Šlechta ho transponoval do sféry erotiky, Úpice se náhle ocitá jako předmět jásavého obdivu v nezapomenutelném filmu Federica Felliniho.

Kurvále (Šlechtův novotvar pro korále nalezené v ulici nočňátek) jsou tak Šlechtovým vyznáním přímo erotické lásky k (ne)obyčejnému místu a lidem nehledaného drsného jazyka.

V recenzi minulé Šlechtovy knížky Luboš Zelený připomněl, že Šlechta praktikuje „kundaliní jógu v pojetí slavného učitele a fotografa Fráni Drtikola“. Bez zkušeností s tím zřejmě nejsou ani Kurvále. Ale přes propast mnoha let a proměn v řeči mi tato zatím poslední kniha autorova připadá jako – v jazyce i tvaru dnešní – přemýšlivý a objevný obdobný záznam toho, co vše „na světě uviděl“ před osmdesáti roky Šlechtův víceméně krajan Josef Čapek knihou Kulhavý poutník.

Že by v tom byla silná krajová tradice hloubavosti?