SUMMA BÁSNICKÁ, SUMMA ČERNÍKOVSKÁ

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Obsáhlá, téměř dvousetpadesátistránková básnická sbírka Michala Černíka, jednoho z nejvýraznějších básníků současnosti (jeho dílo bylo přeloženo do více než patnácti jazyků), by si zasloužila více než recenzní časopiseckou reflexi. Nese prostý název STÉBLA a vydalo ji Nakladatelství Kmen, přinášející původní českou i zahraniční produkci v kvalitním výběru, překladech i ediční úpravě (ilustroval M. Černík. Křenovice, 2017, ISBN 978-80-906880-0-1).

Ani Černíkova básnická sbírka není v řadě nakladatelských aktivit žádnou výjimkou, je připravena velmi pečlivě autorsky i editorsky (edičně). Autor ji rozdělil do čtyř oddílů, a to Kniha čtyřverší, Zachvění, Řečeno jednoduše a Obsáhlost, přičemž první dva jsou z nich nejkvalitnější. Jak sám napsal v poznámce, kniha jest „souborem čtyřverší a osmiverší ve vázaném i volném verši. K některým starším básním jsem měl potřebu se vrátit a dal jim koncizní podobu a někdy i jiné vyznění.“ (s. 246) A to je také pravda, proto by se měli ti, kteří budou v budoucnu pečovat o edice básní „poslední ruky“, touto podobou básní buď řídit, nebo k nim alespoň přihlížet, protože jinou podobu má báseň „pro děti“, jinou pak „pro dospělé“…

Sbírku otevírá sentence „Jsem jenom srozumitelnou ozvěnou světa, kterému stále více nerozumím“, na první pohled zřejmý paradox. Slučuje srozumitelnost s jejím protikladem, s nesrozumitelností, „ozvěnovitost“ a „srozumitelnost“ s dojmem chaosu, vyvolaným oním „nerozumím“, a dokonce „stále více“. Psát srozumitelně o nesrozumitelnosti světa jako by nešlo, rozum se brání nerozumnosti. Jenže v prostoru básně, dejme tomu v prostoru „autentické svobody“, jakkoli bylo toto výrazivo liberály notně pokřiveno (bezdomovcům nejen v literatuře zní jako krutý vtip) to možné je, dokonce je to nutné. Proč?

Zdá se, že Černíkovy vpravdě konzistentní, v něčem jistě minimalistické (za takové je označuje samotný autor), vždy však filozoficko-reflexivní, až esejistické, současně však lyrické a obrazné básně jsou něčím, co velmi chybí dnešnímu myšlení, vnímání, dialogu. Tato dnešní „kultura“ je postavena na polárních protikladech dobrého a špatného, ďábelského a andělského, svobodného a nesvobodného, vysokého a nízkého, pro- a anti-, prostě její myšlení se děje v opozicích, z nichž jedné straně je přisouzeno konečné „dobro“, druhé pak konečné „zlo“. Ostatně všechny opozice typu duše a tělo, bůh a ďábel, já a ne-já etc. etc. jsou vetknuty do vzorce, do vnořené matrice našeho /ne/myšlení. Jsou jejím výrazem i substancí, chtělo by se napsat – ale i toto psaní by bylo výrazem duality „jevu“ a „podstaty“, kdyby se zapomnělo na jejich přirozený, kdysi se psalo „dialektický“, vztah. A toho si je Černík ve svých básních vědom, a v nejlepších z nich tyto duality a antinomie překonává, sceluje, problematizuje, a také varuje, abychom „mezi svými slovy /…/ nebořili mosty / které je spojují“ (s. 227). Děje se tak vždy ve jménu nejen až neumannovské chvály „života i radosti i krásy“, ale i ve jménu cizí/vlastní rodiny, společné vlasti a toho, co nás přesahuje v duchovním smyslu toho slova.

Báseň má oproti filozofické spekulaci, pragmatickému výroku nebo lapidárnímu záznamu čehokoli viděného a slyšeného obrovskou výhodu danou nejen výběrem „faktů“ a „hlediska“, ale právě svojí obrazností, „místy nedourčenosti“ a fiktivností (třebas ne fikce bláznivé a hypersenzitivní, třeba jen té reálné, realistické). Je schopna přibližovat vzdálené a oddalovat blízké, stylizovat pohledy bytostí živých i neživých, proplouvat oceány a snídat na jejich dně bez toho, že bychom se museli namočit (nejen my jako čtenáři, ale i ti, kteří podobná dobrodružství podnikají, tedy postavy a subjekty). Stáváme se čímkoliv a v cokoli měníme sami sebe. Jeví se to někdy jako ozvláštňování: báseň nemůže popisovat komára, jenž usedá na hřbet dlaně, aby nám sál krev, nýbrž může sugerovat „malou helikoptérku opatrně přistávající na zvrásněné krajině naší ruky, aby rychle dočerpala palivo“. Anebo jinak, báseň přibližuje dálky a posvěcuje všednost, abychom parafrázovali F. X. Šaldu. Vytváří onen „přirozený“ a „dialektický“ vztah toho, co se nám jeví jako protikladné, studené, mechanicky řazené vedle sebe nebo proti sobě, co je nám „nesrozumitelné“. Je obloukem klenutým nad tím vším.

Černíkova sbírka propojuje životní horizontály, dejme tomu každodennost, hmotu a vnější svět zkušenosti, s vertikálami, dejme tomu duchovním rozměrem, spiritualitou. Jedno bez druhého neexistuje, aniž bychom ovšem museli tento vztah kódovat do čistě náboženských pojmů. „Já“ se přirozeně prostupuje s „Ty“ („Přihrnu si svoji tmu / k bradě si přitáhnu sníh / potom ulehnu do tvých snů / a ty ulehneš do těch mých“, s. 13). Jemnost, neokázalá graciéznost, nerozpornost a harmoničnost, spojená nejednou s etickým poznáním nadosobním a nadčasovým, to je dárek čtenáři, jenž se chce vyznat v hodnotách vlastních i cizích. Jistě nechybí ani životní odsluní, jež je vlastní našemu životu všednímu i svátečnímu („Ráno zabijeme kapra / Smrtí začíná se Štědrý den / Krvavý balónek duše / vyjmeme z útrob ven // I svou duši náhle pocítíme / až v krku jako rybí kost / a z úst se dere pára / stoupá na věčnost“, s. 107). Vzdálené je přibližováno a zdůvěrňováno, mění se v cosi na dosah rukou, např. místo, z něhož vychází slunce, se nachází „na začátku světa / tam na meruňce“ (s. 21). Prostupuje se tu aspekt dětský s pohledem dospělého: nejkrásnějším dárkem k Ježíšku je, když „ti dám chvilku uschovanou v oříšku / tu chvilku v níž si povídáme“ (s. 14).

Vracíme se do světa „prvních říkadel“, ale přehodnocených a oslovujících především „dospělé“ čtenáře. Vnější svět se prostupuje se svými významy druhotnými, promlouvá symbolicky, jinotajně nebo metaforicky. Oživený „dům“ promlouvá k lyrickému subjektu, je „vlastní hlavou zastřešený“ a ví, že přestože/protože jsou „pokoje ztichlé“, v nich „sídlí láska ženy“ (s. 15).

Spiritualita pramení v jevech tak prostých, „profánních“, jakými jsou klíčky jarních trav, a to už médiem jazyka, srov. „Znovu a znovu / tráva na jaře / vstává z mrtvých“ (s. 17). Gestace spojená s křesťanskou ortodoxií o zmrtvýchvstání Krista se vtěluje do pozemského, každoročně viděného, každoročně zažívaného a přirozeného nástupu jara, svátků jeho… Některé básně jsou budovány, ačkoli volně, na půdorysu modlitby, srov. Skřivane!: „Až v zimě zas budeš hroudou hlíny / svůj zpěv nám zanech přes celé nebe / ať nás neovládnou naše zimy / a mysl nezazebe“ (s. 20). V každé kapce deště se mihotá celý náš svět, v ní „padá bůh / a o zem se tříští k poctě života“ (s. 25). I ticho „mluví“ k naslouchajícím, i ono je nabito významy a sděleními. I „studené“ a „prázdné“ je zalidněno a zatepleno, už pouhý fakt rozsvícených oken je čímsi jako službou bližnímu, neboť světlo „vyvěšené do oken“, ne nepodobno lampičkám Karafiátových Broučků, plaší chmury a strach, a kdo „sám jde tmou nebude samoten“ (s. 66).

Materialistická, pozemská, empirická obraznost s sebou nese přesah: lyrický, symbolický. Od Já k Ty je blízko jako od konce světa k našim dlaním. Svět tu není jen pro nás, ale také není jen sám o sobě, teprve „člověk spatřil v květinách / jejich skutečnou podstatu / Korunoval je svým obdivem / A ranila ho pomíjivost krásy“ (s. 23).

Od lyrického Já je také blízko ke společenským rozporům a konfliktům, k vědomí ohroženosti naší vlasti, a proto básník „po zemi“ rozsévá „slova“ v přesvědčení, že „bude z nich chléb“ (s. 24). Jako by chtěl „v lidech rozvazovat pouta“ (s. 69) a tím rehabilitovat poslání poezie jako umění, slovo kultivující nekulturnost, hledající „studánku z níž voda prýští / a léčí nenávisti a časy příští“ (s. 73). Spíše než verbálně a poněkud okázale varující nebo učící pochybovat konturuje jeho verš pozitivní životní jistoty tváří v tvář bubnům války a chlemtavé nenávisti. Chce to však jedno: „Myšlení tvému hýkot doby nezabrání / a jako milost uděluješ pohrdání“ (s. 72). To je dobrá „definice“ dnešního intelektuála hodného toho jména!

Jeho poezie jednou „učí“, jak „v sobě démony zabíjet“ (s. 68), podruhé si přeje, ať „cosi čistého a příliš křehkého proti osudu / z tebe vystoupí na povrch“ (s. 203). Tvoří v přímé či nepřímé návaznosti na díla básníků jako Josef Václav Sládek, Jiří Wolker, Stanislav K. Neumann, Jaroslav Seifert nebo Jan Skácel (motiv ticha je oběma tvůrcům vlastní) a mnoha dalších, ale při využití vlastní poetiky, v níž je zvýrazněno slovo jako nástroj komunikace, ale současně není redukováno na svůj „doslovný“ význam, je obohacováno o další rozměry, intimně rodinné a milostné, existenciální, mravní, sociálně kritické, spirituální, etc. etc. A právě ty jsou pro báseň důležitými stejně jako rovina doslovnosti, nominálního významu slov. I proto budou tyto verše číst čtenáři „naivní“, kteří v nich najdou „návod k životu“, i čtenáři schopní odhalit mnohovýznamovost básnického sdělení.