Červený dvůr
Vladimíru Janovicovi

PAVEL HOZA

Opakovaně si čtu poému Červený dvůr, a domnívám se, že existuje několik důvodů, proč tvrdit, že této skladbě náleží sousedství Hrubínovy proslulé Romance pro křídlovku. Autoři obou děl totiž vstupují do různých časových rovin, kde se čas přítomný prolíná s časy minulými. Retrospektivní vyprávění básníkům umožňuje opakovaně se vracet ke starším dějům, a proto je znovu, i když jsou leckdy neradostné, až bolestné, společně se čtenáři hluboce prožívají, zdánlivě ztracené souvislosti vkládají do smysluplného obrazu, snaží se těmto dějům, které jsou jako echa stále s námi, porozumět, smířit se s nimi a alespoň částečně pochopit to, co se odehrálo, pochopit vlastní příběh a osud a vydat o něm básnické svědectví.

Když si čtu Červený dvůr, jsem víc a víc přesvědčen, že Vladimír Janovic patří k těm autorům, kteří po celý život v přeneseném slova smyslu píšou jednu knihu. A to není slabina, to je velká přednost. Po celý život psát jednu knihu znamená být věrný vlastní poetice, vlastnímu dílu a sám sobě a také splňovat jeden ze základních předpokladů opravdové umělecké tvorby. Je třeba také zdůraznit, že poctivá tvůrčí činnost se neobejde bez talentu, pokory, citu, intuice, inspirace a bez imaginativních schopností, ale je založena i na hluboké znalosti reálií. A ten, kdo se věnuje umělecké tvorbě, ví, že neustále hledá další a další básnické slovo, s jehož pomocí složitou a nejednoznačnou realitu různě a rozmanitě ve svých dílech přibližuje, a přitom podobně jako Vladimír Janovic stále píše jednu knihu.  

Když si čteme Červený dvůr, pak tu a tam zaslechneme jakýsi povědomý tón, zahlédneme známý obraz a motiv. A tehdy si uvědomíme, že jsme doma, v básníkově díle a že právě ony tóny, obrazy a motivy tvoří opěrné body jeho poetiky, jeho vidění skutečnosti, že je lze chápat jako ozvěny a refrény, jako světelné paprsky pronikající houštinou neznámého. Prostě v Červeném dvoře slyšíme hlasy Janovicových předchozích děl. Znovu je s námi Zatmění ráje, Rómulův nářek, Jarmark v mlze, Dům tragického básníka, Potopený úl, V kom jednou přenocoval přízrak. Při četbě Červeného dvora cítíme vanutí konkrétních básní, jako je například Vápenné světlo či Nad zažloutlou učebnicí latiny. Motiv snu o zasypané chodbě nás dokonce přivádí k autorově esejistické knize Černé ryby okolností, kde se Vladimír Janovic zabývá filozofií umělecké tvorby i konkrétními díly českých a evropských básníků, kteří jej zásadním způsobem oslovili a inspirovali.  

Opakovaně si čtu Červený dvůr a vnímám v něm několikeré napětí. To vzniká díky výše připomínané poetické provázanosti Janovicových děl a díky protikladům, které se v Červeném dvoře přitahují, prostupují a prolínají. Ostatně i pojmenování Červený dvůr je protikladné. Červeň, kterou autor ve 14. zpěvu zpřesňuje na šarlat, symbolizuje vášeň, žár, radost i hřích a utrpení, dvůr spíše evokuje šedivé a tmavé barvy či jejich odstíny.

Napětí je zřetelné i ve slovní zásobě skladby, jednu vrstvu tvoří cizojazyčné citáty a termíny, intelektualismy, druhou vrstvou je běžný lidový jazyk, kterým mluví některé postavy, třetí a nejpodstatnější vrstvu představují poetismy-slova obrazná. Kromě různých přirovnání a metafor zde nacházíme libozvučné aliterace a zvukomalby. I díky nim Červený dvůr psaný volným veršem působí jako hudební dílo. Pomocí protikladů je vybudována i tematika skladby, kde můžeme pociťovat napětí mezi epickými a lyrickými pasážemi, tragičnem a komičnem, jímavým existenciálním motivem a humornou lidovou zkazkou, mezi fragmenty příběhu a tím, jak jej prožívá, nebo spíše znovu prožívá autor a hlavní hrdina – vypravěč. Napětí panuje mezi přítomností a minulostí, minulostí stále blízkou, kterou zastupují hlavně léta válečná, léta protektorátu a léta padesátá, doba autorova dětství a mládí, a minulostí vzdálenější – Máchovým 19. stoletím, a dobou velmi vzdálenou, středověkou, kdy byl v Benešově postaven minoritský klášter a špitální kostel svaté Alžběty.

Mluvím zde o různých protikladech, ale ten nejdůležitější jsem si schoval pro tuto chvíli. Jedná se o mýtus a realitu, představu či sen, obraz a skutečnost. Protiklad obrazu a skutečnosti zde ale působí jako souzvuk, jako libozvučný mollový akord.

„Skutečnost vzniká teprve ve vzpomínce,“ tvrdí francouzský prozaik Marcel Proust, a právě ona vzpomínka vyvolaná monumentální STABAT MATER Antonína Dvořáka na počátku díla je prvotním hybatelem děje.

Každý z nás v sobě nosíme obrazy z minulosti a ty nejsugestivnější se týkají dětství a mládí. Jestliže je interpretuje spisovatel, básník, zpravidla mu hrozí dvě krajnosti: pouhá biografie či autobiografické popisování vlastních zážitků, nebo abstraktní a odlidštěný subjektivismus. Janovicovu tvorbu ani jedna z těchto krajností však nezasahuje. V poémě Červený dvůr si uvědomujeme, že autor zůstává věrný kraji, kterým se inspiroval, že jej dobře zná, že postavy, o nichž někdy s humorem nebo spíše s neskrývanou bolestí vypráví a uvažuje, jsou, nebo spíše byly z masa a kostí, a zároveň tu pociťujeme všudypřítomné tajemství nelehkého lidského osudu, kouzlo nedořečeného, skutečnost ne opsanou, ale poetickou, mýtus krajiny a člověka.   

„Poezie není nezávaznou hrou se slovy, ani žánrovým opisem skutečnosti. Je to vášnivé hledání smyslu života prostřednictvím obrazného bytí a úporný zápas se smrtí.“ To v eseji o Stéphanu Mallarméovi píše Vladimír Janovic a je nepochybné, že tento výrok je obecně platný a že se týká i Červeného dvora. 

Slavná Dvořákova Stabat Mater v barokním chrámu svatého Jakuba v Praze, obrazy Benešova a okolí, minoritský klášter, špitální kostel svaté Alžběty, Konopiště, Chvojen, Kožlí, Želetínka, Okrouhlice, Červený dvůr. Bez uvedených reálných míst by básnické dílo nikdy nevzniklo. Otec a matka, první láska, vášnivý šachista a tragikomický Pérák, a poté spolužák František, nezapomenutelný profesor na benešovském gymnáziu a vědec s duší básníka – doktor H., jemuž Vladimír Janovic v mistrných verších skládá hold: „Měl bych u jeho hrobu držet stráž/ a opřen o rez tepaného kříže/ naslouchat staleté mluvě kraje.“  Přichází František Hrubín a další autorovi současníci, štábní kapitán a hrdina Karel Volevecký, ale také nacističtí pohlaváři a jejich oběti, američtí letci, a dále Mácha, Márinka Stichová a baron Villani. Ti všichni se vynořují v mýtu, který básník hledá a znovu objevuje, a zároveň chápe, že ve skutečnosti není možné do něj vstoupit, žít v něm a s ním, daleko cennější je o něm promluvit, napsat, vydat básnické svědectví, ačkoli ví, že tajemství Červeného dvora nemůže být beze zbytku nalezeno a popsáno. Ostatně sám přiznává, že „Šarlat nelze pochopit“.    

                                                                                                                     Předneseno 18. února 2020 v Šímově síni Muzea umění v Benešově

V básnickém díle se nachází mnoho působivých obrazů, motivů a myšlenek. Věřím, že některé z nich mohou být mostem mezi tímto pojednáním a následnou interpretací skladby: 

  1. „V románské krajině mezi Konopištěm a Chvojnem/ je háj v němž čekají na vzkříšení/ lidé co zemřeli dvakrát:/ jednou v sobě podruhé v nás“
  2. „Chtěl bych rozumět šepotu mrtvých“
  3. „Kdo jsme nevíme/anebo zapomínáme dřív než to zvíme“
  4. „V zrnu zahučely mlýny“
  5. „Touha vyslovit nevýslovné/ a nasytit jím zástupy“
  6. „Zatmění ráje je však hrůznější /protože trvá celý život“
  7. „Přebývat v mýtu je sladké/a vystoupit z něj těžké/ Ale nejtěžší je do něj se vrátit“
  8. „Nikdo té příhodě tenkrát nevěřil/ Dnes vím že se mohla stát/ neboť jsme v přeludné krajině/ mezi Konopištěm a Chvojnem kde postavy vdechují skutečnost/ a vydechují sen
  9. „Měl bych u jeho hrobu držet stráž/ a opřen o rez tepaného kříže/ naslouchat staleté mluvě kraje“
  10. „Šarlat nelze pochopit“