ZAKLÍNÁNÍ ZLA, SVĚCENÍ SVĚTLA

MILAN BLAHYNKA

Nad sbírkou básní STÉBLA (Nakladatelství Kmen, Křenovice 2017; ilustrace a návrh obálky autor), jak nazval svou nejnovější knihu Michal Černík, se českému čtenáři přirozeně připomenou slavná Stébla trávy Walta Whitmana, název tak vžitý, že proti němu nic nezmohlo upozornění Jiřího Levého, že přesný překlad by měl znít Listy trávy. Velkého Američana ostatně český básník přímo apostrofuje jedním ze svých čtyřverší: „Pojídám tvé verše Whitmane / jsou z kamene / Živlům jsi tolik síly vzal / Sochu života vytesal.“ Ve čtvrtém z následujících čtyřverší, psaných možná v jednom tvůrčím zážehu, vyráží nepřímý odkaz k Whitmanově velké knize: „A já se napřimuji ve stéblech trávy / napřimuji se ze své budoucí porážky.“ Přesto jsem přesvědčen, stébla, která bez přívlastku vepsal Černík na titulní list své věru velké knihy (264 stran, celkem 525 básní) mají u něho kořeny hlubší než v okouzlení Whitmanem a skrze jeho Stébla trávy i ve velké tradici českého básnického obdivu pro skromnou, ušlapávanou, ale nezničitelnou trávu, vzdorně trvající proti zlu Protektorátu v Mikuláškově sbírce Tráva se raduje.

Stébla „mnohonásobné trávy“ jsou z nejstarších slov ve slovanských jazycích a určitě stojí za pozornost, že ve staroslovenštině to byl výraz pro strom. Jihoslovanská hlásková obdoba našeho stébla – stablo – má podle Srbochorvátsko-českého slovníku (Academia, Praha 1982) tři významy: kmen, strom, rod. Podivuhodnou nenáhodou (patrně podle pořekadla svůj k svému) vydalo Černíkova Stébla nakladatelství Kmen! Mezi Černíkovými básnickými Stébly je ovšemže nikoli náhodou i Duše stromu, lípy, trčící holými větveni „k nebi jako pravda“. A také třetí význam stabla, rod, je pro Černíkova Stébla příznačný. Vždyť co jiného než péče o rod jsou celé trsy básníkových veršů rodinných, řečeno názvem jedinečné sourodé sbírky Karla Tomana. Jedna z Černíkových básní se jmenuje Dědičný úděl:

„Pozoruji svou dceru a vím / že moje myšlení se usídlilo v její hlavě / moje pohyby vešly do jejích / a její povaha je ozvěnou mé / Nevybrala si nejlíp / S vážnou tváří se bude / tvrdošíjně prodírat houštinou světa / ke své pravdě.“

Zatím jsem ze Stébel citoval čtyři básně, a hned dvě z nich pointuje pravda, jako je tomu také u celé řady dalších. A tak jako Černík vede řadou svých „stébel“ Zápas s tmou, vepsaný do názvu jedné básně, vede i v mnoha dalších čtyřverších a osmiverších Stébel zápas o pravdu. A jeho zápasem o pravdu – o jeho, generační i globální pravdu – je vlastně celá sbírka. Pravda, svoboda, štěstí, domov, prostota, naděje, světlo, láska, slovo stejně jako tma, strach, smrt, zlo jsou vesměs slova ošidná, obojaká, každý má s nimi jinou svou zkušenost a promítá si do nich své zážitky i své vyhlídky, své radosti i své bolesti a svá přání i své obavy. A není slov zneužívanějších, a co se jimi míní, vyznává, zaštiťuje nebo často i maskuje a nalhává, v dnešní době skrze zesilovač médií v mocných rukou, to není vždycky a každému snadné pochopit. Proto jsou Stébla, která je statečně probírají, básnický čin; čin podstatně přispívající k prozření; ale i k neustrnutí v krásných předsevzetích a zásadách.

Odpovědích si básník umiňuje „Večer v hněvu neusínat / hněv se jako smrt dědí,“ ale o pár stránek dál se čte plně oprávněný Hněv: „Vyprovokovali jste mě / aby mým dechem byla vichřice / Jak potom mohu být vánkem / ve vaší zahradě?“ Hlasatel laskavosti a mírnosti („Dokaž těm / kteří tě zhasínají / dokaž jim / že máš své Slunce“) v téže básni Slovo! není ovce, ale vlk („Dokaž těm / kteří tě chtějí umlčet / dokaž jim / že umíš ohlušit“). Halasův kohout plašil smrt, Černík je ten, „kdo plaší tmu“ (Alter ego), ale zná i tmu nádherných milostných noci: „Hledám tě po hmatu Kde jsi / Potmě se hladíme slovy“ (Rozškrtávání), „Přihrnu si svoji tmu / k bradě si přitáhnu sníh / potom ulehnu do tvých snů / a ty ulehneš do těch mých (Zimní spánek).

„Ať už zpívá, o čem zpívá, / sebe básník zpívá,“ to vyznání-přiznání z první básně Člověka, zahrady širé, první knížky Milana Kundery, platí koneckonců o každé skutečné poezii, ale málokdy dochází tak naléhavého naplnění jako v knize, jako jsou Stébla, básníkova úhrnná konfese. Kdekdo se má za hlasatele pravdy, ale ne každému se dá tak věřit, jako Černíkovi a jeho Kruté pravdě:

„Je-li ve mně něco zoufalého / je to svět se svou krvavou chamtivostí / Pokojně bych si žil bez něho / Nakonec mu k nohám složím své kosti.“

Toto kruté poznání, jakož i postesknutí, že pravda „nás neuživí“ (Chvála neopatrnosti), a iluze, že „se zlo vysílí“ (Věčný střet) v dohledné době a samo, neznamená však básníkovu rezignaci. Jen ob jedno další čtyřverší ví básník, který se nevzdává:

„Z nadevřených dveří se na podlahu / položilo stéblo světla / Jako vlastní strach ho musíš překročit / a šlápnout do tmy kterou žádná ruka nezametla.“

Už Holubův-Kopečného Etymologický slovník jazyka českého (1952) ukazuje ke kořeni našeho stébla až v indoevropském „pra jazyce“, tedy až k samému východisku i naší kultury. Jestliže se J. V. Sládek, autor Selských písní a Starosvětských písniček, básnický hospodář dovršení našeho národního obrození, identifikoval se stéblem úrody („Až já budu v hrobě spát / zžaté stéblo klasu“; Starosvětské písničky, 1891), Michal Černík, v jehož „stopách roste tráva / nezničitelná“ a dosahující až k srdci, identifikuje se častěji s „obyčejnou“ trávou, odvěkou, ještě předzemědělskou trávou, která „trvá sama jako my / kteří se v poryvech dní / dotýkáme jeden druhého na pár vteřin / a někdy na celý život“ (Vztahy): „Všemi stébly trávy / všemi póry země / všemi listy ticha / všemi blízkými světly dýchám“ (Zachvění). Je si přitom vědom, že „jedno stéblo louku nevyplní“ a jeho síla je v „mnohonásobnosti“ trávy.

Stébla jsou knihou sugestivní solidarity. A také nepodlehlosti. To je Černíkova Nezadržitelná tráva: „Tráva se na jaře neubrání / svému zmrtvýchvstání / a stébly a listy nás nutí / vzdorovat strachu z vlastní smrti.“

Od osobní zkušenosti s trávou se Stébla vzpínají Metaforou trávy k nadosobnímu osudu lidstva: „Tolikrát pošlapaná znovu se napřimuje / tolikrát pokosená znovu roste / Podobá se lidstvu / Obnovuje se nepřetržitou smrtelností.“

Zaorálkova Lidová rčení (2. vyd. NČSAV 1963) uvádějí hned sedmero rčení, podle nichž je stéblo totéž co nic a nic nezmůže, i když se položí někomu do cesty. Černík sice přirovnává v Modelu ticha srdce „na dosah ruky“ podle tradičního přísloví („jako když se tonoucí chytá stébla trávy“), ale jindy přímo oponuje tradiční lidové moudrosti: „Přes propast jsi položil stéblo trávy / Radostně a bez obavy / stéblo přeběhl mravenec / Jednou i ty ho přejdeš až na konec.“ Výhradně pozitivní význam stébla, které je u Černíka především symbolem a inspirativním příkladem napřímení, je například i v básníkově Přípravě dávných Vánoc: „Z dětství letos povolám Vánoce / zažehnu je stébly léta…“

V postskriptu ke sbírce Spalte mé listí (2011) se Černík tak trochu omlouvá, že do knihy zařadil více či méně identické básně z Knihy lidských přání (2008), které v něm utkvěly natolik, že se s nimi „nechtěl rozloučit“. Stébla jsou jiný případ. Vybaví se nám nad nimi název knížečky Černíkových fejetonů Tráva roste až k moři (1979), která datuje básníkovo zaujetí pro trávu až do sedmdesátých let minulého století, a co čteme na její poslední stránce, dalo by se tisknout na záložce Stébel:

„Pak jsme si sedli na břehu do trávy a dívali se na ústí Visly a dívali se na moře, dlouhý vítr zdvíhal vlny a vlny byly na vrcholcích bíle ochmýřené jako ovečky (…) a dlouhý vítr ohrával tu jarní trávu a mně se pořád honily hlavou takové myšlenky, jakože ta tráva roste od nás až sem, až k moři, a od moře zase zpátky až k nám, ta tráva, ta nezničitelná tráva, která roste všude a není plevel…“

A už z knížky Malé a velké nebe (1981), vydané „nakladatelstvím pro děti a mládež“, známe báseň o osmi verších Tráva: „To přeci každá tráva / roste od nás až k moři. / Ve větru stébly mává, / s větrem se rozhovoří, / proč bodlák nerozkvet. / To přeci každá tráva / roste od nás až k moři. / A odtud zase zpět.“ Nemohl a neměl ji básník převzít do Stébel, do nichž vtělil množství básní z řady předešlých sbírek? Nemohl, zřejmě mu nebyla dost myšlenkově cenná, dost osobní, dost osudová. Ale už ve sbírce P. F. (1984) zazněl verš o „mnohonásobné trávě“ a jedna delší báseň je nazvaná tak jako jedna „kniha“ Stébel, totiž Obsáhlost. A co víc: najdeme tam i čtyřverší bez názvu začínající slovy „Voláš mě k večeři…“ No ano, to je (možná ne) první verze básně Jména ze Stébel, která mezitím vyšla – stále beze jména – jako jedna z minicyklu Pomlky ve sbírce Nechtěj obývat vichry (2009). Básník, jemuž „stále více vládne stáří“ (Jak se mi daří), ve Stéblech přidal tomu čtyřverší jen název a jakoby nepatrně pozměnil v posledním verši, v jakých šatech přichází; původně byly opotřebovány tělem, nyní „méně než tělo“. Smutek se vetřel? Kdeže. Prostá pravda.

Není zde žel místa, abych vypsal, jak básník dotvářel své verše z nejrůznějších sbírek, když je vybíral do Stébel, ale nemohu si odpustit aspoň jeden příklad. Původní znění osmiverší Spalte mé listí, členěného ve dvě strofy, vyšlo jako titulní báseň stejnojmenné sbírky z roku 2011. Tam však měla druhá strofa šest veršů. Po prvním verši druhé sloky („A já jsem jenom odlišný strom“) následovaly tři verše: „který si v Čechách vyhlédl pevné místo / a teď každý rok pracuje na tom / aby rozkvetl vydal plody a opadal.“ Tyto tři verše nyní nahradil verš jediný: „Rozkvetl jsem vydal plody a opadám.“ Jak je obecně známo, jen dobrý sadař umí prořezat správně strom, aby vydal nejlepší plody. Černík, autor sbírky Daleko stín, daleko sad (1979), dokázal prořezat svou báseň tak, že prohlédla a její plod nám „vydrží až do jara“; do jara lepších časů.

Černíkova Stébla se skládají z 237 básní úvodní Knihy čtyřverší a ze tří „knih“ Zachvění, Řečeno jednoduše a Obsáhlost, až na výjimky (ojedinělý pointující devátý verš) tvořených básněmi o osmi verších vnitřně vůbec nečleněných nebo sestavených ze dvou čtyřverší, sporadicky ze čtyř dvojverší.

Černíkovi se podařilo ve Stéblech 525krát dodržet tvůrčí program ze čtyřverší Nic na odiv: „Co nejmíň gest co nejmíň slov.“ Většina čtyřverší je pečetěna rýmem, třeba v básni názvem podstatně korigující známé poselství (Pokoj lidí dobré vůle): „Hvězdná noc je veliká / jako lidské naděje / cvrček si v ní cvrliká / zkáza se v ní neděje.“ Ve většině osmiverší je rým jen jakoby náhodný nebo vůbec chybí.

Zato básně drží pohromadě anafory a jiné původně rétorické prostředky, ale také aliterace a nejrůznější eufonie. Mistrovská aliterace: „Zradíme-li zahradu / zůstaneme bez úrody / Zradíme-li dům / zůstaneme bez střechy // Zradíme-li přátele / zradíme i sebe / a sebe nezachráníme / Nás porazí vlastní slabost.“ A příklad mistrovské eufonie, jejíž součástí je i rým: „Belhá se svět a mír má až vzadu / a je to písnička hořká a stará / Z radosti dětí radost si kradu / a kradu ji z radosti jara“ (Zloděj radosti).

Před únavnou monotónností, hrozící sbírce sesbírané z tenkých a méně tenkých stébel, imunizuje Stébla jejich obrovská vnitřní rozrůzněnost: jen rozsahem malé básně Černíkovy jsou při všem, v čem se podobají a jak na sebe navazují i nenavazují, každá jiná; v tom jsou jako Sýsovy (většinou rozsahem rovněž malé) Básně všeho druhu (2015). Ve sbírce až na tři klíčové osobnosti prosté jmen vyvolává Černík jménem právě Sýse (v básni Zbavování tíže), jako už jen Walta Whitmana (a pro nezasvěcené kupodivu) Jana Rysku.

Hustý a živý trávník Stébel tvoří přání, dedikace, definice, otázky, někdy i s odpověďmi, povzdechy, návody, vyznávání, vize, výzvy, postřehy, travestie, paradoxy. Až nadmíru přejný básník umí i přáním proklet: „Přeji si aby bylo peklo / Aby se ho báli ti / kteří dělají svinstva / a jiným peklo na zemi // Přeji si, aby byl bůh / Aby někdo moudřejší nežli my byl pánem / nad našimi životy a zuřivým světem / Tehdy bohu zadám svou mysl.“

Stéblech je mnoho hořkosti i z omezené moci slova, ale je to celek, který je magickým zaříkáváním zla, tmy, strachu a slavením, přímo svěcením světla, často bolestně bodavého světla poznání současného života.