IVANA BLAHUTOVÁ: MATKY PEGASŮ A JINÉ POVÍDKY

VÁCLAV FRANC

„Co po nás zbude, říkala si, co po nás zbude? Pár fotek a pár dopisů, které pak beztak kdosi vyhodí na smetiště." Tak se dívá na svou minulost ibudoucnost hlavní hrdinka povídky „Animus" Nina. Pokud mám parafrázovat tento citát, musím napsat, že po IvaněBlahutové (* 1958) zůstane výborná knížka povídek. Její „Matky Pegasů"jsou již pátou autorčinou knihou. Jen připomenu, že za povídkovou knihu„Bílý kůň" (2007) získala Cenu Unie českých spisovatelů.

Kniha přináší celkem tucet povídek napsaných v letech 2005 až 2015. Přitom celkem osm povídek již dříve vyšlo buď v almanaších, nebo časopisecky. Například povídky „Dustarka" a „Mé srdce otvírá se" vyšly v našem Časopise autorů Jičínska (ČAJ 100 v roce 2015, resp. ČAJ 54/2011). Další čtyři povídky vycházejí vůbec poprvé.

Většina povídek vypráví příběh hlavních hrdinek – žen. Jedná se intelektuálky, s nimiž se život příliš nemazlí. Hledají práci, lásku, ale především svoje místo v životě. Povídky jsou psané většinou v třetí osobě (s výjimkou závěrečné povídky „Zahrada“). Příběhy vyprávějí ženy – hlavní hrdinky (opět s výjimkou válečné povídky „Bubnování“, kde je ústřední postavou Přemek).

Autorce musím poblahopřát, neboť knížka je opravdovou lahůdkou pro milovníky psychologické literatury, ale v povídkách nechybí ani tajemno či fantaskní prvky. Ivana Blahutová občas čerpá z autobiografických prožitků, dokáže text vypointovat k překvapivým závěrům. Kromě těch, co jsem už znal z dřívějška, jsou perfektní „Mrcha", ale i „Leguáni". Právě povídka „Mrcha“ je nejrozsáhlejším textem v souboru. Malířka Nela prožívá zvláštní vztah se svým manželem Otou, snaží se realizovat ve výtvarné tvorbě, ale v domě není něco v pořádku. Vztah končí rozchodem partnerů a povídka má svůj dovětek za šest let, kdy Nelin bývalý manžel Ota umírá. Na pohřbu Nela pochopí, kdo je vlastně ona „mrcha“ z názvu povídky (viz str. 118): „Ta lstivá, úskočná, záludná kreatura, kteráNele zničila život! Okradla ji o dům a zahradu, oloupila ji o ateliér a časna malování, připravila ji o zajištění, cestování, pohodlí, perspektivy,svobodu, bezstarostnost, nezávislost, existenci!“

Knihu výtvarně doprovází dvanáct černobílých ilustrací a barevná obálka Idy Huttové (což je autorčin pseudonym).

A ještě si dovolím ocitovat krátký úryvek. Autorka v něm odpovídá sama na otázku, proč vlastně píše (povídka „Zahrada“, str. 256): „Vyprávění impromtu. Vyprávění o zahradách a o snech? Nebo ne? O čem jsem to vlastně vyprávěla? … Tohle mě fascinuje: ta nevypočitatelná záludná cesta, po které se ploužím den po dni, rok po roce, půl století, pořád dál … Cesta nepostižitelně odtikávající na sprinterských stopkách. Ano, tohle, rozumíš, tohle mě fascinuje!“