ŠTĚSTÍ JMÉNEM POEZIE

MILAN BLAHYNKA

Čtenáře nutně napadne, že jsem se zbláznil, když o knize povídek PTALA SE MNE NA ŠTĚSTÍ (Kmen, Křenovice 2018, 136 s., ilustrace Stanislav Špelda), které jsou vlastně román o Úpici, v níž autor Antonín Šlechta (ročník 1965) žije a z lásky k ní a k jejím pozoruhodným lidem se ostýchavě, avšak nepochybně vyznává, píšu svých pár recenzních řádek pod názvem, v němž je štěstí evidentně na místě, protože na otázku z titulu knížky a z první povídky odpovídá celá kniha, zatímco poezie se běžně pokládá za opak prózy. Leč Karel Sýs v lapidárním doslovu, který je tím, pro co razím termín instantní recenze, vidí v autorovi spíše básníka než prozaika, jehož povídky jsou podšity poezií, a to schválně nedbale, aby o jejich básnické podstatě nemohlo být pochyb.

Ubohému recenzentovi po Sýsově instantní recenzi už nezbývá než doložit, co se nabízí a co mnohému pozornější čtenáři poezie i beze mne dojde. Na svou domovskou příslušnost k poezii, a to k poezii české, hlásí se Šlechtova kniha už svým názvem. Neboť ptá-li se na štěstí autora hezká „holka drobňásek“, nelze si nevzpomenout, že v knize Na postupu (1964) má Vladimír Holan slavnou báseň Ptala se tě…, („Ptala se tě mladá dívka: co je poezie?“) a básník ve výčtu, co vše je poezie, jmenuje i své žárlení „na plnost tvé krásy“. A nedosti na Holanovi. Oldřich Wenzl má mezi básněmi z let 1965-1968 ve sbírce Veliký požár (1968) hned dvě básně (Těžko říci a Divné nápady), které začínají veršem „Ptala se mě jedna hezká dívka / hezká Adelaida“; v obou básních se hezká dívka/Adelaida ptala „pana básníka“, „co to je / příval krve“, a básník se velmi rozzlobil, ať nemyslí na takové věci, ať nechá těch myšlenek, neboť „to jsem si již rozřešil sám / a nikomu to zatím nepovím“ (Těžko říci) – ale v další básni se stejným začátkem to přesto vyjmenuje a pak to shrne a řekne „přímo / že je to láska…“

Čtenář mi snad odpustí obšírné citování Holana a Wenzla, jimiž se možná Šlechta inspiroval nebo s nimiž bezděky překvapivě souzní, což obojí mu slouží ke cti, protože tázání dále rozvíjí po svém, i když po holanovsku odpovídá až propastně vážně (odolávám sestavit seznam jeho povídek-kapitol, v nichž klepe na dveře nebo bydlí smrt), i když jako Wenzl oplývá humorem (nejrozpustileji pod názvem Proč jsem se nestal géniem).

Tak jako má Wenzl v citované sbírce básnické portréty strýčka Knapa, Karla Karatovice, který se ukouřil k smrti, dobráka a výslovně šťastného člověka Antonína Křikavu atd., Antonín Šlechta se ve své knížce potkává v Úpici se všemi těmi „šťastnými lidmi“, úpickými podivíny, počínaje Pavlem Králem, který vypráví o tom, jak ještě větší podivín penzista Tichý po smrti své ženy vyhlásil „Svobodnou republiku Končinské slunné pláně“, přes mistra klempíře Frantu Domana, „který se celý život dívá na svět tak nějak z výšky“, přes sádrokartonáře Karla Slavíka, lamače dívčích srdcí a lovce dámských rozkroků Jiřího Sádovského, koumáka Michala Lokvence, starého mládence Petra Hojsnejmana atd. až po sebevraha Jiřího Jiráska, prosícího, aby ho nechali „už konečně zemřít“, a elektrikáře rockera Petra Hrušku, „Hrušouna“, který se proti své vůli sblíží s „dyzajnérkou“ (a jejím dítětem), o níž nechtěl ani slyšet.

(Karel Sýs na konci svého doslovu-instantní recenze soudí, že „čtenář jen může litovat, že se nedozví, jak to dopadne s elektrikářem… a dyzajnérkou…“ V tom jediném se s ním neshodnu, právě otevřený konec knihy je štěstí příběhu.)

Šlechtovy životní příběhy dobrých Úpičanů jsou perfektní, navíc různě stylizované majstrštyky slovesného portrétního umění. A přitom v nich není jen obdivuhodná empatie, ale přímo i autor sám, a to v míře příznačné pro poezii, nikoli pro prózu. Jistě, je v tom úžasná záliba ve hře, v přímo básnické hře s jazykem: neologismy (srdcila se, špruštily se, Tydlitud), dokonce kalamburní rým (jeden stínil, druhý tísnil), šokující pojmenování (fekální kontemplace), jakoby učený rozbor a zároveň meditace o vlastním příjmení (kapitola Zřekl jsem se svého stavu). Avšak jako každý pravý básník si Šlechta nic nevymýšlí, lokál U Žižky, dějiště setkání v mnoha příbězích, dá se dohledat na webových stránkách města Úpice jako pivní bar U Žižky –; ale za nejpádnější doklad jistoty, že Antonín Šlechta je básník, mám dva příběhy, v nichž nese na trh svou vlastní kůži pod svým vlastním celým jménem. To je vedle už zmíněného příběhu Zřekl jsem se… vyprávění Narozeniny.

V něm se AŠ vypraví do Prahy oslavit své narozeniny s přáteli v hostinci U Naděje, přátelé mu připraví hlučné uvítání („Už je Tonda tady, už je Tonda tady“), zamíchá se s nimi do průvodu mířícího ne už do jmenovaného lokálu, ale do budoucna, „do Naděje“. V tom průvodu surreálně splynou (nejen studentské) průvody z let 1939, 1948, 1989 (včetně „Hajdy na Hrad!“, „hrazení černých stínů,“ „Obušku z pytle ven!“, „Máme holé ruce“ a „Komouš jde do prdele, komouš jde vod válu“, „Demokracie! Svoboda! Tržní ekonomika“) a autor narozený 17. listopadu, který by rád oslavil své narozeniny v hospodě U Naděje, slyší: „Chápeš to, Antoníne, chápeš?“ a vidí „lidské oči potažené divnou mázdrou“. Hledá cestu ze zástupů, ale neví, „kudy kam ani kudy do Naděje“. Říká si, že „mejdan to byl veliký“, „zkrátka, jak to zpívá Kája Plíhal – byl to prima fet“ a „v té kocovině, nevím vám proč, jsem se rozhodl skoncovat s veškerými oslavami. Jednou provždy. A tak už zůstalo“.

Zůstává u štěstí, jímž je poezie, štěstí nad všecka neštěstí i nad smrt.