MOCNÁ SÍLA SLOVA

MILAN BLAHYNKA

Sotva jsem nadepsal recenzi knížky do širší kapsy BUDIŽ! (Kmen, Křenovice 2020, 126 s.; obálka a ilustrace autor), vybavilo se mi Jiřího Suchého lehce nevážné „mocná síla zvyku / požehná tvé doteky / budem-li mít kliku / zešílíme na věky“, zřejmě abych si plně uvědomil, že Michal Černík vsadil na mocnou sílu slova smrtelně vážně. Svou sbírku nebo přesněji soubor devadesáti kapitol „filozoficko-básnických reflexí“, jak je sám nazývá, napsal, jak čteme v kapitolce Už se mne neptejte (proč píše), u vědomí, jaká je a v čem je vlastně skutečná moc slova: „Chci se podílet na všem, co nás dělá lepšími, a namlouvám si, že je to i v moci slova. Má slova jsou podanou rukou. Když je přijmete za svá, stáváte se mými lidmi a já vaším člověkem.“ To je klíč k pochopení, jak rozumět rozkazovacímu způsobu v názvu jeho knížky.

Slovo budiž! totiž samo o sobě jednoznačně odkazuje k prvním Hospodinovým slovům ve Starém zákoně, ke slovům „Budiž světlo“, vyřčeným Hospodinem poté, co „stvořil nebe a zemi a země byla pustá a prázdná a tma halila propast“. Byla to slova opravdu mocná, vždyť hned na to Genesis dodává: „A bylo světlo.“ Budiž bez vykřičníku znamená dodatečný souhlas s rozhodnutím, chováním nebo jednáním, zato budiž! definuje lingvistika jako zesílený rozkaz (praví Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého z roku 1937). A tu by se snad mohlo zdát, že básník nadpisující své epištoly k současníkům tím slovem má se – vlastně rouhavě – za boha, neboť (řečeno s Evangeliem podle Jana ve znění kralické Bible svaté) „na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh“. Celá knížka však přesvědčuje o tom, co shrnula kapitolka Už se mne neptejte: slovo básníka-filozofa je mocné, jen když dokáže probudit souznění, a víc: součinnostlidech, k nimž se obrací. Básník se za boha nevydává.

Kdo je proti básníkovi Černíkovi předem zaujat jako onen hňup, který nedávno Černíkovi a Sýsovi sprostě vynadal, samozvaný soudce, arbiter elegantiarum, odvozující svou domnělou autoritu z údajně pěti nebo kolika tisíců přečtených knih poezie a získaného titulu, ale na rozdíl od tohoto nadutého pochybného vzdělance je skutečně vzdělaný, knížku Budiž! snadno odbude jako dílko kazatelství a karatelství, jakého máme stále plná média a už také plné zuby. Přiznávám se k obavě, že se básník Černík, když jsem jeho knížku bral do ruky, ač jeho invenci a umění básnické obdivuji, snad neubránil snadnému moralizování, moralizování stejně snadnému jako neúčinnému. Ale hned po úvodním sedmiveršovém vyznání, po velké anafoře nádherná/é/á/ý/á (jsou/je) ústa, ruce, dítě, žena, muž, život a země (ano: země; z ní básník čerpá všecku svou sílu) brala má obava stránku za stránkou za své.

Jak Černík dokázal podat svou mravouku bez odpudivého moralizování?

Říká se, že opakování je matkou moudrosti. Poté, co stokrát opakovaná lež doktora Goebbelse a po něm se opičící globální média domnělou moudrost jako dítě opakování totálně a asi navždy zpochybnila, je třeba uvést výrok na pravou míru: opakování není matkou moudrosti, ale přesvědčivosti. Básníci a řečníci o tom odedávna vědí a vždycky znovu na tom staví: co jiného než opakování – con variazioni – jsou v lyrice rýmy, asonance, anafory, epifory, epanastrofy, refrény, litanie?

Černíkovo Budiž! je postaveno na vzácné symbióze sebedůvěry, důvěry v účinnost a moc slova („Zde je pero. Podepisuji se“), a osobní skromnosti („Byl jsem obyčejným člověkem“, říká na otázku, co dělal celý život. „Třeba mi ještě někdo bude naslouchat a porozumí“).

A přesvědčivost čerpá z umění mnohonásobného opakování všeho druhu ve všech střídajících se vyznáních (i já, i my, „Děsím se davu“, „To nejsem já…“ ), osloveních (Boha i člověka, čtenářů) až rétorických apelech („Nepočítejme se k…“ „K sobě se přiznávejme…“, „Už se mě neptejte…“), ve všech možných nemožných dějinných zkušenostech („Tisíc let vládcové…“, „Tisíc let se lidé…“), ve všelikých tázáních („Cože nás vlastně život naučil…“; „Kdy se člověk stává opravdu dospělým?“; celá záplava opakování Proč v kapitole Proč mluvit o současných omylech) atd.

Opakování slov, slovních obratů, jemuž často nerozumějí překladatelé a opakující se slovo nahrazují jeho synonymy, jak ukázal Milan Kundera na různých překladech prózy Franze Kafky, stává se – a to vědí nejlepší básníci, řečníci, kněží snad všech náboženství světa – magickým zaklinadlem.

Jak virtuózně Černík hraje na varhany opakování, jak jím čaruje, jak jím zaklíná své poznání-poselství – to ukazuje například kapitola Nikoliv na kříž. Tam se řada „Nikoli“ (na kříž, na meč, na symboly moci, na bibli) proplétá s řadou „přísahám“ (na semínko; na sedmikrásku, tu erbovní květinu skromnosti a prostých lidí; na nebe, to nekonečno ke vzlétnutí; na zemi, to místo věrnosti; na odvěký sen o důstojném lidském životě; a na chléb, chléb náš vezdejší) i s řadami „tolikrát“a „všemi“, aby nakonec všechny řady opakování připravily „chléb, který jsme upekli, a on nás krájí a láme a drolí. Dáme si ho dnes, a nebude jen náš“.

Svět, který je všelijaký, Černík, autor fotoobrazů Kdyby slova byla světlem (2014), knihou Budiž! náš svět spíše proSvětluje než vySvětluje.

Závěrečné žalmy Starého zákona, jmenovitě Žalm 148, parafrázuje po svém, starozákonní anaforu Chvalme Hospodina nahrazuje anaforou Chvalme život, modlitbu uzemňuje.

Jeho přesvědčení o moci slova přerůstá v přesvědčení o síle a moci lidské solidarity navzdory válkám, útisku, nesvobodě.