PONĚKUD ZVLÁŠTNÍ...

MILAN BLAHYNKA

V doslůvku ke sbírce ZDÁNÍ NEHYBNOSTI (Kmen, Křenovice 2018, ilustrace Milada Bělíková) píše Karel Sýs, že Martin Vodňanský (ročník 1967) ve svých verších „sám svoji poezii ohodnotil, sám se vyznal, sám vystihl, co je poezie jeho a co poezie vůbec“, a recenzentovi nezbývá než přitakat.

Může snad charakterizovat jeho poetiku lépe než jeho vlastní verše „Tak je mi čtyřicet pět / a rým mi daruje svět / já o něho ale nestojím…“? Leč pozor: nestojí o rým, nebo o svět? Rým se opravdu najde v celé knize jen zcela náhodný. Ale báseň se jmenuje Člověk bez navigace a končí slokou: „Čtyřicet let / co může má generace říci / kradli jsme schopně / kde kdo by se asi ohradil / že žil poctivě / budiž tedy / pro slušňáky / poctivě jsme mlčeli.“

Citovaná báseň je z posledního trpkého oddílu Střepy z Čech, neútočícího na Davy mlčících (tak se nazývá poslední báseň sbírky), neboť ty davy nejsou oni, ale my. Oni ovšem taky dostávají řádnou nakládačku: „Být správně zařazen / používat očekávaný slovník / dávat si vše do předepsaných / souvislostí / být cool a přitom se tvářit jako / individualista“, to podle Vodňanského „dnes není žádný problém,“ vlastně „zapomněl / dnes už není problém vůbec NIC“.

Střepy z Čech nejsou přitom nějaký dodatek, protestní přílepek ke třem oddílům básní ze tří desetiletí od roku 1990. Básník neprozřel až nyní, přece už v jedné z prvních básní je strach „ze zjištění / že nikdo vlastně nikoho nepotřebuje / a že i Ty se zapojíš do společenského / masochismu“.

Kdo by se ptal, v čem je Vodňanského básnické umění, má to jako na dlani v tom „hravém“ dosazení společenského masochismu za nóbl společenský katechismus.

V prvním deceniu třetího tisíciletí si básník říká, že by „měl / vzít život jako fakt“, a jako fakt ho taky se vším všudy bere, ale to neznamená, že s tím souhlasí, že se tomu poddává, že nevyžaduje „ještě pár slov“, i když „někdy je asi lepší nemyslet…“ A žasne: „přestávám se vyznávat / zda tu chybí člověk / nebo je zde člověka víc / než zdrávo…“

Právě uprostřed sbírky se čte báseň Poněkud zvláštní…, v níž se básník přiznává, že do druhých nevidí „a už vůbec ne do žen“, a připouští, že možná „zkazil život“ té, s níž žije, s níž má „dvě růžičky / co rozkvétají v ženy…“ To je nepochybně v čase, kdy chce být každý king a hvězda, životní vyznání „poněkud zvláštní.“

Celá ta knížka je poněkud zvláštní, jak se sluší vůbec na poezii (vždyť ta má ozvláštňování světa v popisu práce), a zvláště na prvotinu, která je knížkou zralé poezie.