S MICHALEM ČERNÍKEM PO STÉBLECH PROZŘENÍ

MIROSLAV VEJLUPEK

Zdědil jsem Labe a tuto zemi / borové lesy louky tůně a pole / jako vzdálenou ozvěnu modlitby / i jako pokračování všeho příštího…

Michal Černík: Obsáhlost

 

Michal Černík není (vždyť být ani nemůže!) z takových, kteří pokoušejí prázdné a fádní. A to ani v životě ani slovem.

Také v básnické knize STÉBLA (nakladatelství Kmen, spol. s. r. o. 2017) dokázal, jak málo prostoru (strof) mu postačuje k tomu, aby vystihl šíři dimenzí nejprostšího života. Jako třeba že celý den jsme byli šťastní. Životem dospěla slova a všednost najednou krásní. Zítra to zkusíme znova. Jindy dokonce stal jsem se tvou věrnou básní, malou jako hrst, velkou jako svět, v ní i naše stáří krásní. Objímám tě náručemi vět.

Nemůžeme, ani nechceme (sám název knihy to nedovoluje) nevnímat Černíkovu důmyslnou práci se znakem stéblo (-a). Kupříkladu jsme přečetli tradiční, že se tonoucí chytá stébla trávy –, protože stéblo přeběhl mravenec a ty přes propast jsi položil stéblo trávy. A což teprve, když z nadevřených dveří se na podlahu položilo stéblo světla? – Prostě jsi stéblo pod větrnými nebesy –. A já, připustí básník, se napřimuji ve stéblech trávy, napřimuji se ze své budoucí porážky.

Domníváme se, že obrat napřimuji se ze své budoucí porážky je v případě téměř nestora českých žijících poetů zatím spíše ukvapený. Čáslavský rodák (*28. 2. 1943) Michal Černík už přece je vítězem: nad svojí houževnatostí, nad časem, nad čaromocí nově objevených termínů a vynalézavě pokřtěných sbírek veršů, próz i publicistických textů.

Tak postupně přibyly do české národní bibliografie knihy básní Náhradní krajina (Blok 1971); Sklizeň srdce (ČS 1974); Milostná listování (Melantrich 1977); Mezivěk (ČS 1981); Rozečtený život (ČS 1987); Nechtěj obývat vichry (Antonín Drábek 2009); Spalte mé listí (Antonín Drábek 2011); Vánoční dárky (Antonín Drábek 2012); Plaché radosti (vlastním nákladem 2015), ale také výbory Dluhy lásky (ČS 1984) či Řekni dům a otevři (Mladá fronta 1987). Ne netvrdíme, že náš výčet je úplný, ale je z něj zřejmo, že umělecká produkce Michala Černíka spíš nemá, nežli má konce. (Černík: Jednou u Labe kukala kukačka. Řekl jsem si, kolikrát zakuká, tolik knížek vydám. Bylo mi dvacet sedm a právě mi vyšla má první sbírka Náhradní krajina. Kukačka zakukala sedmnáctkrát. Knížek jsem od té doby vydal na čtyři či pět desítek. Především říkadla, veršované pohádky, pohádky, naučné knížky pro děti, dále deset básnických sbírek, sedm publicistických knih a řadu editorských knih pro děti.)

Mimochodem. Jako ne stéblo tak ani slovní znak tráva nemůžeme v Černíkově knize přehlédnout. Básník umí: tráva na jaře vstává z mrtvýchjen v horách k zteči vyrazila trávatráva se na jaře neubrání svému zmrtvýchvstáníu nás nám tráva pod koleny nahmatává tepa nad smrt vyšší je i tráva zas v hejnech listí opadává, už ze stromů mladších nežli my, nad každým pádem je vyšší tráva, snáší se na zem prošlé dny –, a mnoho, mnoho jiného.

A pak jsou to ptáci, co vzývá Černíkovu obrazotvornost, takže hlasitě řekne: vždyť ještě tisíc křídel mi chybí, a pak mne králem korunují ptáci.

V Černíkově ptačí říši zahlédneš káně a jestřába, jakož i havrany a vrány, jakož i kukačku a drozda, sojku a červenku, skřivana, pěnkavu a sokola. Vrabečkové a sýkorky myšlenek sleťte se v hejna, pobuďte na chvíli!

Z mnoha knih a knížeček, které poslal přes knihkupecké pulty těm z malých a nejmenších, připomínáme Malé a velké nebe (Albatros, 1981), Neplašte nám švestky (Albatros, 1984), Léto, nespěchej (Albatros, 1987), První říkadla (Albatros, 1987), Za pohádkou pohádka pro kluky a děvčátka (Albatros, 2002), Tátové a mámy, radujte se s námi (Abatros, 2005), Slovo, slovíčko, otevři se maličko (Axióma, 2007), Jak žijí oblázky (Portál, 2012) …

„Bylo mi dvanáct let,“ rozpomíná se básník, „když se mne zmocnila touha stát se spisovatelem. Začal jsem psát román Trosečníci na ostrově, pak další román, hry a pokusil jsem se zrýmovat Staré pověsti české. Když mi bylo sedmnáct, vyšla mi první básnička v krajském deníku Svoboda. Pod ní bylo jméno Míša Černík. Jméno Míša mi dal můj starší bratr podle knížky Míša Kulička v rodném lese. Říkali mi tak rodiče, kluci i učitelé. V novinách pod mými básničkami brzy mé jméno proměnili na Michal. A tak jsem si Michala ponechal. Dnes málokdo ví, že jsem vlastně pokřtěný Josef.“ – – –

Michal Černík svoji knihu Stébla dokonce ilustroval a též obálku navrhl. Jsou to již roky, kdy uměnímilovné veřejnosti všech generací poodkryl vícestrannou uměleckou podstatu svého duchovního. Zvlášť dobře si pamatujeme, že po společenském zlomu z konce osmdesátých let nesnížil se ani k lacinému nářku, ani k pseudohrdinským klišé. A takovým zůstal se svým dílem a ve svém díle dodnes, Michal Černík.

Jeho moudré velkorysosti a skromnosti zároveň nemožno se neobdivovat. Což nenapsal(?): Odkazuji vám / nebe nad hlavou / zemi pod nohama / a život na zemi // A také oblázek / Abyste si ho zahřáli v dlani / a vyklubalo se vám z něj / laskavé slovo // Víc netřeba (Dědictví).