I ON SÁM STATEČNÝ A SPRAVEDLIVÝ

MILAN BLAHYNKA

Po šesti sbírkách veršů z let 1982–2017 přichází básník Bedřich Stehno (narozen 1943, v těžkém roce úrodném na básníky: Cincibuch, Čejka, Černík, Romanská) s knihou PTAČÍ BUDKA LIDÍ (Kmen, Křenovice 2019, doslov Michal Černík, ilustrace Jan Dvořák, 112 s.). Zvědavost budící název má své odtajnění v poslední próze, kde si autor pochvaluje budku připomínající krmítka pro ptáky, budku postavenou ve Frenštátě pod Radhoštěm (ano, v tom proslulém kulturním hnízdě) naproti městské knihovně jako knižní samoobsluha. Stehno ji nazývá „pozdravem a sdělením víry, jak se ještě nedávno říkalo, v krásné slovo.“ V moc krásného básnického slova i v próze a hlavně v životě má Stehno víru dnes už vzácnou. Jinak by nenapsal ani sbírku veršů Jadérka (2017), z nichž sálá básnická a životní energie jak z jádra, které neexploduje, ale hřeje, ani svou první knihu próz, z nichž některé vyšly už v osmdesátých letech v Literárním měsíčníku.

Dvě z nich jsem si našel, Poslední křišťál pana Houdka a Oči strejdy Macháčka. Stehno tehdy v Dílně Literárního měsíčníku tiskl moře básní, ale právě těmito dvěma povídkami se prosadil už ne do Dílny začínajících autorů, ale na stránky prozaiků už zralých. Srovnal jsem si znění z časopisecké premiéry 1985 a nyní v knize. Stehno nemusel pro knižní vydání na nich nic měnit – už tehdy dovedl např. ozvláštnit popis významuplným příslovcem (o dívce, jež okouzlila stárnoucího strejdu Macháčka stejně jako jeho mládí, Stehno napsal, že byla „tlumeně krásná“, v jiných prózách čteme o „líbezně kamenité Vysočině“ nebo „měli se zakřiknutě rádi“. Stehno věru nemusel své povídky a medailony o lidech šíře neznámých i vzpomínky na svá setkání se známými osobnostmi (např. s Vladimírem Komárkem nebo s Bohumilem Hrabalem) ani stylistický „dotahovat“, a přece podoben v tom brusiči panu Houdkovi, jemuž záleželo na perfektní práci, svá vyprávění nyní ještě vybrousil. Tak do závěru příběhu o němvložil, co je pro něho příznačné: že myslel na pana Houdka „i na sebe“, jestli bude umět, až bude velký, dokonce „rozbít krásnou věc, když se pokazí“, když ztratí svou dokonalost.

Povídka První statečný by se mohla jmenovat i První statečný a spravedlivý. Vypráví o „starém Jůnovi“, starém a až podivném poctiváku, který se – poté, co si vynutil na svém lékaři zprávu o tom, že jeho nemoc je smrtelná – dokázal spravedlivě a velkoryse postarat o náklady svého odchodu ze života, dokonce poslal peníze do Hlinska ženě, která se k němu kdysi nastěhovala a za rok „zčistajasna zmizela i s vkladní knížkou, do které ukládal, co vylámal snad ze všech lomů kolem Skutče“, a dál chodil večer co večer do hospody, hrál s kamarády mariáš a zpíval, když se hospoda dala do zpěvu. Když tento „starý lamač kamene“ měl pohřeb, „za pohřebním vozem šla celá ves“ a vypravěč potom vzpomíná, jak si přál „být někdy právě takový jako pán Jůn. První statečný, kterého jsem ve svém životě poznal“.

Hned následující povídka Hořký turecký med dokládá, jak se právě on, žižkovský uličník jako snad všichni jeho vrstevníci, sám stal statečně spravedlivým člověkem. Po přestěhování rodiny z Prahy na Vysočinu ho místní kluci nechtěli přijmout mezi sebe.

Aby si zjednal jejich obdiv, odvážil se při sobiňovské pouti toho, k čemu se místní kluci, synci přísných poctivých otců, radši neměli – totiž přijal provokativní výzvu „kdo není srab, tak tady něco čmajzne“. Vypravěč se přiznává, jak se mu to podařilo, jak čmajznul kousek tureckého medu a unikl rozzuřenému stánkaři, který se pustil za ním. Tím si získal u kluků obdiv a respekt, jenže ten med mu zhořkl; rok na to zase o pouti si u stánkaře, který si ho už nepamatoval, kousek medu koupil, a když mu stánkař chtěl „vrátit na pětikorunu tři koruny“, utekl – a tak i s úrokem splatil, oč před rokem stánkaře obral. Běžel „ještě lépe než tenkrát“, daleko od svého skutku padl do trávy, a až se vydýchal, „z celého svého ještě trochu bušícího a poskvrněného dětského srdce se šťastně rozesmál“.

Tím osvobozujícím vyrovnáním svého poklesku se však vypravěč Ptačí budky lidí nespokojuje. Nejenže je sám důsledně spravedlivý, ale dovede se i statečně brát o spravedlnost pro druhé. O tom svědčí povídka Remíza doktora Lošana.

S někdejším profesorem gymnázia krutá doba pěkně zatočila, protože „před dobrými lidmi mlčel a před horšími mluvil“. Postupně ho degradovala na technika ve fabrice a doktor Lošan se dal na pití „a kvůli tomu pití skončil v gumákách u bagru“. Nebylo divu, že zatrpkl, že se opíjel a v opilosti dokonce propásl pohřeb vlastní matky. To se ovšem nedělá, nikomu se nelíbil.

Jen kluci, kteří hrávali celé léto fotbal, znali ho jinak. Když šel okolo, zastavil se, díval na hru, optal se, kdo prohrává, postavil se do branky prohrávajících, vyhecoval je, aby se dali do hry pořádně, „a když mančaft náhodou vyrovnal a dal dokonce gól navrch, přešel doktor na opačnou bránu a teď zase podruhé mužstvo tlačil vpřed“. Jak by ho ti kluci neměli – byť zakřiknutě – mít rádi?

Když se pak už dospělý vypravěč ocitl v lokále, kde sedával doktor opilec, přišla na něho řeč: „A nepadala dobrá slova. Ti přímí lidé neviděli stát doktora na dolní návsi za bránou prohrávajícího mančaftu. Neslyšeli jeho povzbuzování a necítili na svých zádech horké oči, které s námi bojovaly proti prohře. Také ti hosté podmoklanské hospody neslyšeli, jako my kdysi za prázdninové letní bouřky, když jsme se šli schovat od zakaleného rybníka do lísek, jeho pláč, pláč osamělého nepřizpůsobivého člověka, který k nám dolehl z dřevěné boudy, nářek, který se podobal tichému vytí zvířete.“ A též už přiopilý vypravěč se neudrží a – „když se stolovníci začali zlobit, že ten chlap za nic nestál, že umřel jako pes, že nedojel ani vlastní mámě na pohřeb“ – vyletí a vykřikne: „Ale doktor žádnému z vás neublížil, nebál se mluvit i za jiné, když všichni mlčeli, však doktor nekradl a nešplhal po cizích zádech. (…) Uznejte mu za jeho život aspoň remízu.“ Zavládne ticho, vypravěč zdvihne sklenku a poprosí „na tu Lošanovu remízu“ – a ti lidé, kteří by těžko, jak je znám, připili na falešnou věc, tak se ti lidé se mnou pomalu, pomaličku napili“. 

Myslím, že nezvykle dlouhé zastavení u Remízy doktora Lošana víc než napovídá, jak Bedřich Stehno, který podobně jako nešťastník z té povídky prožil vyhazov ze školy k těžké manuální práci, ale nepodlehl alkoholu, umí sugestivně psát a hlavně jak nazírá a soudí o světě, ale nesoudí, nedokáže lidi odsuzovat, dokonce ani když (jako ta dočasná partnerka „starého Jůna“) mu škaredě ublížili.