Z VELIKONOC VLADIMÍRA JANOVICE

MILAN BLAHYNKA

Na velký pátek, jak to známe z Karla Jaromíra Erbena, otvírají se poklady. O Velikonocích 1922 napsal Nezval Podivuhodného kouzelníka, který mu zajistil trvalé místo v české poezii, i kdyby už nenapsal nic, a o mnoha dalších Velikonocích vznikly další verše, které jsou k němu klíč.

Básnická skladba ČERVENÝ DVŮR (Kmen, Křenovice 2019, fotografie a obálky Michael Doubek, doslov Jan Šulc, 100 s.) Vladimíra Janovice začíná verši: „Bylo to na Velký pátek v šest hodin večer / Vyšel jsem z chrámu svatého Jakuba…“ V šest hodin večer? Magické „večer v šest“ známe z jiné Nezvalovy básně. Těžko si představit dva básníky věkem, poetikou a světonázorovou orientací tak protichůdné jako Nezval a Janovic, a přec tak zavázané velikonočnímu otvírání pokladu poezie. Ale copak nemají k sobě blízko i hudebním vzděláním, uchvácením hudbou a šestou večerní hodinou?

Nezval mě zaujal a navždy zajal v mých šestnácti a od té doby se mu pořád snažím porozumět. Vladimíra Janovice jsem četl od jeho prvotiny Zatmění ráje, která vyšla před dvaapadesáti roky, a pak jsem ho poznal i osobně jako mimořádně opravdového člověka a poctiváka, ale přiznám se, že mi k porozumění jeho dílu snad už plně otvírá vrata až teď Červený dvůr, skladba o šestnácti zastaveních, skladba vzpomínková a uhrančivě komponovaná od zastavení prvního, od přiznání sváru racionalismu (Janovic vystudoval na brněnské univerzitě matematiku) a fascinace tajemstvím (jakým je poezie a hudba, k níž ho vedl otec, středoškolský učitel hudby, vynikající orchestrální houslista a sbormistr): „I když se nemodlím vím že jsou tajemství / jež Architekt vesmíru a říše čísel / člověku nikdy nevydá.“ Už v tom prvním zastavení se ozvou „melická slova“ Jacopona da Todi Fac me vere tecum flere, česky bez podmanivé eufonie originálu Dej ať s Tebou tonu v pláči, známá z Dvořákova velikonočního oratoria. Ta melická slova se ve skladbě stále vracejí, i když ve třetím zastavení autor velí „vystupme z údolí pláče / do krajin radostného smutku“ po válce, na jejichž mrtvé viděné chlapeckýma očima nelze zapomenout.

Jako v každé hudební a hudbou prostoupené básnické skladbě i v Červeném dvoře se vracejí motivy míst („v románské krajině mezi Konopištěm a Chvojnem“ – Nezval nazýval svůj kraj moravskou Provencí – a ovšem titulní „Červený dvůr“) i písní („Zasviť mi ty slunko zlaté“) i lidí, „co zemřeli dvakrát: / jednou v sobě podruhé v nás.“ Přitom opakující se motivy se variují a rozvíjejí i spřahují s jinými: „neboť jsme v přeludné krajině / mezi Konopištěm a Chvojnem / kde postavy vdechují skutečnost / a vydechují sen.“ Tak je tomu i s erbovním motivem „Přebývat v mýtu je sladké / a vystoupit z něj je kruté / Ale nejtěžší je do něj se vrátit“. Velikonoční skladba nemůže ani jinak končit než vzkříšením: „Budiž požehnán mýtus / který byl světem ukřižován / a v novém těle vstal z mrtvých.“

Mýtus „Červeného dvora“ se opírá o osobní i nadosobní paměť brutální reality. „Přeludné stavení uprostřed polí / jakoby polité býčí krví“ je, jak prozrazuje Šulcův doslov, skutečná budova nedaleko Okrouhlice. Do chlapcova života se navždy zapsala noc, kdy se mu podařilo s maminkou proklouznout s proviantem, za který se platilo přinejmenším koncentrákem, kolem Červeného dvora, kde špatně hlídal, neboť usnul německý voják („který měl velkou / nebo už žádnou Víru ve Vůdce“, jeden z více záblesků humoru ve skladbě). Na Červený dvůr jakoby politý krví skladba promítá paměť zločinné události v kraji ze samého konce války, kdy v Konopišti rozhodl generálmajor Karrasch se svým zástupcem zavraždit osm letců ze sestřelené létající pevnosti B -27 a jejich společný hrob zahrnout kompostem: „Ten hnůj měl zakrýt generálův zločin / a zatím jen odhalil jeho strach.“

Janovic je básník důslednější než mnohý historik, sleduje zločinného generála, jak se 9. května v Kamýku vzdává Američanům, jak vedle plukovníka Creightona W. Ambramse „jde hlavní ulicí s kapitulačním aktem v ruce / Sledován užaslým špalírem lidí na chodníku / cítí se jako velitel na přehlídce / Ještě chvíli je hercem svého osudu / Necítí vinu (…) Přesto i jeho příběh míří do ztracena / Možná se zastřelil Anebo někde v klidu dožil / schovaný za svou bodrou tvář“. Tu klamavou tvář už skladba zaznamenala, když představila syna majitele pivovaru ve Slezsku, který „to dotáhl až na generála SS / Když však odložil vysokou brigadýrku / s orlicí a smrtihlavem / změnil se v bodrého sládka měšťanského pivovaru…“

Krajinu Červeného dvora, kterou celá „léta drancovali lancknechti brigadeführera SS Alfreda Karrasche“, nazývá Janovic / „básníkovou zemí / krásnou po chudobě / ten cvikl bolestí a ponížení / mezi Sázavou a Vltavou“.

Nuže, země „Krásná po chudobě“ je název druhé sbírky Františka Hrubína, právě toho básníka, jemuž Janovic vděčí za mnoho; a ta sbírka vyšla roku 1935, náhodou nenáhodnou právě toho roku, kdy se Janovic narodil. Archaické slovo „cvikl“ pro trojúhelník, vsazovaný do oděvů a u Janovice vymezující jeho vnitřní krajinu, vyvolává klima prastaré české krajiny, kde se narodil, žil a umřel Jakub Jan Ryba, kde žil a je pochován baron Karel Drahonín Villani, podle Červeného dvora „horlivý vlastenec / nevalný básník a špatný pivovarník“, z něhož ale něco „přece vešlo do věčnosti“, totiž „píseň Zasviť mi ty slunko zlaté / která se dodnes zpívá na pohřbech“. Ve cviklu bolesti a ponížení se narodil a svým dílem kotví básník Josef Peterka; a v té krajině zažil a z ní napsal Hrubín jedinečnou Jobovu noc. S níž souzní a k níž se nyní přimyká Červený dvůr.

Kdybych už musel pod nejvyšším trestem odpovědět na těžkou otázku, které z šestnácti zastavení Černého dvora mám za nejpůsobivější, jmenoval bych předposlední, postavené celé na infinitivech od „Přebývat v mýtu je sladké“ („přiblížit se a nedojít“, „uchopit ale nedotknout se“, „potkat v románské krajině“, „poprosit za odpuštění“, „naslouchat dávným slovům“, „složit pro otcovy housle / nový Bruchův koncert“, „stáhnout se do matčina klína“, „vyslovit co slovy říci nelze“) až k závěru „Dojít na Červený dvůr / a nebýt rozčarován…“ Infinitivem se v gramatice rozumí neurčitý způsob, ale báseň ze samých infinitivů je velmi určitá, a kdo přičichl k latině nebo si ji dokonce osvojil, ví, že infinitus je totéž co nekonečný. A není do Červeného dvora vepsáno nekonečno touhy, stesku, paměti dětství, válečné hrůzy a nekonečná žízeň po lidskosti?