GREGORIE PETRA GRAGORA A JIŘÍHO ŽÁČKA

MILAN BLAHYNKA

Aliteraci Gregorie-Gregora v názvu této malé recenze nemá tentokrát na svědomí má nezřízená záliba v aliteraci, ale Jiří Žáček; ten ze stejnojmenného slovenského originálu „vybral, přeložil a doslovem opatřil“ knihu etudy aneb Malá procházka velkým lunaparkem (Nakladatelství Kmen, Křenovice 2018, obálka a ilustrace Iva Huttová) a pro to, co autor Peter Gregor (1946-2014), Žáčkův vrstevník a zřejmě přítel, nazývá „etudami“, Žáček razí „žánrový název gregorie“. Inspirovaly ho k tomu, jak píše v doslovu, slavné gregerie Gómeze de la Serna. Ty se podle Gómeze zrodily „ve chvílích skepse a únavy“ a jsou to výkřiky bytostí „z nitra jejich vědomí“; jsou slovy svého vynálezce víc než aforismy, maxima, sentence, jsou „humorismus+metafora“. Gómez nalézal dokonalé gregerie už v antické literatuře i u Shakespeara a za svůj „literární přínos“ považoval „rozhodný příklon ke zdánlivé všednosti, která je velice lidská“; k tomu lze dodat, že v jeho mateřštině znamená souznějící slovo gregário i obyčejný.

Vše, co o „gregeriích“ napsal Ramón Gómez, vystihuje „etudy“ (podle Žáčka gregorie) Petra Gregora; ten termín napovídá osobitost Gregorova invenčního způsobu nazírání a pojmenovávání, který byl Gregorovi vlastní už v čase, kdy vstupoval do literatury. Krásně to dokládá etuda (řečeno s Žáčkem gregorie) Poezie, která v recenzované knize z roku 2018 zní: „Když dostaneš ránu do nosu, / až uvidíš hvězdy, to je knokaut. / Když začneš vyprávět, / co jsi na těch hvězdách zažil, / to je poezie.“ 

Už Gregorovu prvotinu (!) Potreba visieť (1968) uvozovalo čtyřverší: „napísať báseň je umenie objaviť / a popísať všetko čo je na hviezdach / ktoré uvidíš v okamihu / keď dostaneš po nose.“ Tak gregorie a Gregor jednou jsou, i když Gregor vynikl i jako tvůrce milostné poezie (2004: výbor Listy zo zahrady Eden) a jako autor básní v próze (1990: Malé maléry; v nich už jsou tři oddíly etud-gregorií). Proměna čtyřverší z roku 1968 v gregorii, kterou věrně přeložil z pozdějšího znění Jiří Žáček, dobře ukazuje, jak gregorie vznikaly, jak krystalizovaly, jak lapidárněly.

Východiskem Žáčkova výboru z Gregorových gregorií jsou Etudy alebo Malá prechádzka veľkým lunaparkom (2010). Jiří Žáček ponechal pětidílnou strukturu originálu, který tvoří oddíly Druhý život ruže (etudy o tvorbě a tvůrcích), Meno pravdy (o existenciálních otázkách), Márnosť nad márnosť (sarkastické glosy k době, dějinám, společnosti, lidem), To čudné slovo láska (o paradoxech lásky) a A roky idú (u Žáčka Jak roky jdou; osobní přiznání a vyznání stárnoucího muže).

Ve srovnání s originálem o 180 stranách je český výbor právě poloviční, 90 velikostně přibližně stejných stran. Ale s vnitřním uspořádáním etud-gregorií v oddílech si Žáček pohrál. Jako zkušený redaktor, jímž se roky v redakci poezie stal, otvírá oddíl To zvláštní slovo láska dvouřádkovým šlehem Láska je drama. V originále je první etudou oddílu ironická definice o čtyřech řádcích Čo je to láska, kterou Žáček také přeložil, ale zařadil doprostřed oddílu gregorií, upřesňujících, jaké drama je láska.

Gregorovy gregorie jsou bez rýmů, a tak se povrchnímu pohledu může jistě zdát, že překladateli proslulému virtuózním rýmováním snad dokonce rozkoš s rýmy chyběla. Vnucuje se to ze srovnání gregorie Pred a po v originále („Pred tým sa muž správa / ako dobyvatel, potom / ako obyvateľ) a v češtině („Předtím se muž chová / jako dobyvatel / potom jako obyvatel“). Zatímco Gregor schoval rým tak velice gramatický do méně provokativní podoby rýmu vnitřního, Žáček přesunem meziveršového předělu udělal z domnělé nouze ctnost, vzal gramatickému rýmu, pociťovanému jako rým příliš levný, jeho trapnost – a to tím, že ho drze vystavil jako výmluvnou slovní hříčku: ta dvě slova se liší jedinou hláskou, a jaký je v nich propastný rozdíl a poznání, jak snadno a často se z romantického dobyvatele stává usazený obyčejný člověk. To přesně a věrně odpovídá Gregorovu názoru a v původní gregorii to už je, Žáček to jen více exponoval, snad že se rozpomněl na některé už zlenivělé české čtenáře.

Přitom překladatel Žáček překládaného básníka nemistruje (čehož se překladatelé tu a tam rádi dopouštějí). Opak by si mohl myslet čtenář, jemuž by neušlo, že český překlad gregorie Kto sľubuje se liší od znění originálu prohozením předposledního a posledního verše: kdo slibuje lásku na celý život, „nevie nič o láske,/ ani o živote“ – ale česky: „neví nic o životě / ani o lásce.“ Pozměněna „maličkost“: pointa!! Co si tu překladatel dovoluje? Nezasluhuje napráskat? Znám rychlosoudce nad lidmi i poezií, kteří rádi odsuzují, a tu by nezaváhali. A pěkně by se znemožnili. Neboť Žáček zřejmě Gregorovo dílo dobře zná, a tedy ví, že etudu-gregorii Kto sľubuje nenapsal básník až do Etud alebo malé prechádzky lunaparkom; už v Malých malérech (1990!) se četla v podobě dvojverší: „Kto sľubuje lásku na celý život / nevie nič o živote, ani o lásce.“ Vida, Žáček nepředělal etudu podle svého vkusu, ale navrátil se (a to už ve svém prvním výboru z Gregorova díla, v knize Oheň z hořícího domu, 2005) ke staršímu, snad původnímu básníkovu pointování. Měl prostě na výběr.

Ale odkud vzal odvahu nerespektovat v posmrtném výboru znění „poslední ruky“? Nedopustil se přece jen svévole? A tu jsme u jedné z tisíců fines překladatelského umění. Když Gregor koncipoval svou procházku „velkým lunaparkem“ života, nezapíral nic ze svých obojakých zkušeností s láskou (oddíl To čudné slovo láska má 98 čísel), ale i do ní vepsal, co pak dominuje v posledním oddíle, jehož původní název (Když dohořívá) nahradil nyní méně skličující (A roky idú, Jak roky jdou…), ale radostí ani v něm není; vždyť Krátká rekapitulace zní: „Život mi sice nevyšel, ale počasí / jsem měl celkem pěkné.“ Žáček měl při volbě pointy gregorie Kdo slibuje na vybranou: představit velkého slovenského básníka hlavně v jeho nenaplnitelé mužné touze po lásce, anebo v jeho už teskném bilancování života. Obojí nadlehčuje neuvěřitelná síla humoru. Žáček rozhodl správně, když se vrátil k lásce nad životem.

Básníkovo neradostné poznání, že „sobectví a nic než sobectví / vládne světem“ a že „každý má svoje starosti, / nikdo moje“, neústí v rezignaci, ale v povznášející domyšlení biblické moudrosti: „Prach jsi / Z prachu jsi vzešel / a v prach se obrátíš… / Dobrý důvod nebýt mezitím sračkou.“ I v tom stejně jako v humoru, který podle Vančury není „smáti se, ale lépe věděti“, jsou si Gregor a Žáček blízcí.

Škoda, že se mnoho krásných gregorií do výboru nevešlo, například ta facka našemu smutku, že jsme obyčejní, a ne dokonalí: „Chcete vidieť dokonalé páry? / Navštivte hocktorú / predajňu obuvi.“

Nedojde na druhé, „rozšířené“ vydání?