Nepřizpůsobivý jako neschopný?

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Krátkou úvahu místo úvodu k recenzi: výraz „nepřizpůsobivý“ má v češtině řadu „pobočných významů“, v současnosti zpravidla nepříznivých. Ceníme si loajality, oddanosti, důvěry, vstřícnosti, „přizpůsobivosti“ druhých vůči našim privátním a jiným potřebám, vůči našemu sobectví a předsudkům. Moc oceňuje (nebo alespoň netrestá) nejlépe dobrovolnou a rychlou přizpůsobivost vůči vládnoucím elitám a autoritám. Pružnost, oddanost a věrnost jsou podmínkami kariéry a v naší „svobodné společnosti“ jsou vynucovány jako „správná volna“.

A je na tom něco špatného? Kdokoliv přece namítne, že nepřizpůsobivý člověk ve smyslu „kooperujícího člena kooperujícího společenství“ je vlastně contradictio in adjecto, takže tuto vlastnost je nutno jen a jen podporovat (kdo se v přírodě nepřizpůsobí, ten zahyne, kdo se nepřizpůsobí společenským očekáváním a hodnotám, zvláště tzv. elit, ten má zaděláno na vážné problémy). Všichni jsou volbou nebo okolnostmi donuceni se přizpůsobit. Jen málokdo je schopen vytvářet si vlastní normy a ty respektovat a dodržovat, aniž by to znamenalo znevolnění někoho druhého nebo totální rozchod se společností a civilizací. Co je tedy na přizpůsobivosti špatného? Chvalme ji i v politice jako vztah občana k moudré autoritě, která má jeho důvěru, a kterou může nahradit po čtyřech letech jinou, také důvěryhodnou…

Za opravdu nebezpečně nepřizpůsobivé se dnes, vedle zločinců a vrahů, mohou pokládat např. whistlebloweři (zveřejnění zločinů vládních institucí je v USA dokonce vlastizrada), vlivní „naivní“ kritici současných geopolitických zadání, sankcemi i válkami vynucovaných (tzv. disidenti), kritici korporací a kapitalismu pravé „vlčí tváře“, ale i ti, kteří neříkají, co se od nich slyšet chce a co se vyžaduje, hlupáci, outsideři a podivíni.

Nebo jinak: v žurnalistickém modu se jedná jistě o „kryptotermín“ pro jednu národnostní menšinu, která nechce být národnostní menšinou… Avšak možná jde jen o bezdomovce, o „lúzry“ a lidi na okraji společnosti, málo bonitní či vůbec: I náš „demokratický“ kapitalistický systém, zatím „s lidskou tváří“ (onen systém vlády lidu, v němž lid nevládne, zato se mu „efektivně“ vládne právě proto, že část ovládaných je přesvědčena o svém podílu na vládě a zbytek rezignoval), dělá vše pro to, aby přizpůsobivost vůči vládnoucím normám predikovaným autoritami byla vždy méně bolestivá než trest za „nepřizpůsobivost“. Služebníci se měli vždy lépe než odpůrci, tak tomu bylo a bude.

Ovšem jsou i jiní „nepřizpůsobiví“, kteří výše uvedené, tak křišťálově jasné, onu utilitární „chválu přizpůsobivosti“ všelijak zpochybňují a ukazují na její odvrácenou podobu, na její nebezpečnost či na něco horšího. Představa, že přizpůsobivost, loajalita, efektivní plnění příkazů a rezignace na vlastní kritický názor (výměnou za odměny, benefity a uznání) jsou klíčovými podmínkami privátního i rodinného (a konečně celospolečenského) úspěchu, prosperity a stability, ona lákavá představa se stala tematickým impulsem ke vzniku jednoho zajímavého románu, jehož autorem je dlouholetý přispěvatel našeho časopisu, prozaik, také spisovatel pro mládež a překladatel, současně však vynikající lékař a vysokoškolský učitel prof. Michael Doubek (1972 ve Vyškově). Román nazval poněkud kunderovsky NEPŘIZPŮSOBIVOST (Brno : Kmen, 2017, 195 str., ilustrace Romana Benáková. ISBN 978-80-906212-8-2.), tím však souvislosti s Milanem Kunderou končí, necháme-li stranou všudypřítomnou úvahovost, reflexivnost vypravěče a jeho hlavní postavy.

Z hlediska žánrového jde dílem o román sociálně kritický a jistě dystopický (antiutopický), dílem o text vědecko-fantastický a současně fantaskní; v jisté úvahovosti i esejistický (ne však hravě ani postmoderně). Žánrové aspekty textu ostatně analyzuje ve svém pečlivém doslovu, spíše jakési studii, redaktorka knihy Ivana Blahutová (s. 185–193).

Michael Doubek, jak už bylo napsáno, je profesí lékař a uznávaný vědec, což můžeme částečně vyčíst i z jeho stylu: je promyšlený, až chirurgický, klíčovou roli nejen ve výběru slov či v kompozici hraje rozum, ratio, jím konstruovaný analytický model promýšlený do logických, možná až přímočarých důsledků. Ale nepředbíhejme.

Hlavní postavou románu je lékař Albert Hart, docent kliniky v rozpadajícím se městě a „couvající“ společnosti rozdělené na My a Oni. Hart žije jaksi sám pro sebe ve společnosti, v níž „demokracie“ pozvolna vytvořila diktaturu, dokonce diktatura cosi jako odpor vůči sobě, disent, přičemž obě formy jsou jen strany jedné a téže mince, obě formy diktatury vyžadují loajalitu jako základní podmínku své existence; nepřizpůsobivost tvrdě trestají. Jak je běžné při zrodu nějaké sci-fi povídky, filmu nebo dramatu, určitá tendence, vědecký objev nebo třeba jen posun v technice se stanou základem toho „co by bylo, kdyby…“, a tak i vhodnou příležitostí pro plnohodnotné vyprávění. Mistrem nad mistry podobných „epických spekulací“, zprostředkovaných zářivě bohatým jazykem, byl u nás Karel Čapek.

Ve „společnosti“ konturované románovou fikcí, ovšem racionální fikcí a racionální modelací, kdysi vládnoucí třída „udělala chybu“ a nebezpečně se rozevírající propast mezi bohatými a chudými, elitami a „plebsem“, stejně jako mizející střední třídu ignorovala. „Toto v plánech nebylo. Tak moc lidé neměli zchudnout“ (s. 7). Lidé loajální, spořádaní, odchovaní důvěryhodnými médii, školou, rodinnými tradicemi, žijící v zajetí omezených zkušeností a konceptualizací (není důležité co, ale jak je to vnímáno, jaké obsahy jsou tomu vkládány a komu je delegována vina za neúspěch), lidé spořádaně opovrhující „nemakačenky“, „parazity“ a „sockami“, na něž „svalovali vinu za své pozvolna přicházející potíže, neúspěchy, nenaplněné sny“, se nakonec sami „jednoho dne probudili jako tito vyděděnci, jako tato hovada, jako pijavice, zardoušeni oprátkou dluhů, nemocní nebo obojí. Byli z toho tak zmateni, že opustili své domovy bez jediného slova či gesta vzdoru, když jim brali střechu nad hlavou“. (tamt.) Rostoucí bohatství supertřídy však nevedlo k větší prosperitě, v konečném důsledku honba „za slastí kdekoho uštvala. I exekutoři se postupně stávali oběťmi řádu, jenž jim předtím předhazoval úlovky – nejdříve tučné, posléze ale hubené, až vychrtlé… a nakonec žádné“. (tamt.)

Z kompozičního hlediska se vlastní příběh odvíjí jako retrospektivní vyprávění v er-formě (tzv. vševědoucí vypravěč ví o svých postavách vše a jen na něm záleží, co o nich prozradí a jakým způsobem). První strany nás zavádějí do symbolického dne 28. října kteréhosi roku „post-“, kdy se hlavní postavě, čekající na přítelkyni ve zdevastovaném zámeckém parčíku, zjeví muž sám sebe označující za Theophrasta Bombasta z Hohenheimu („…jsem zkušený lékař. Léčím už déle než pět staletí“, s. 12), jakýsi „přelud zpovědníka“ (s. 183), jenž jej nejen seznamuje se svými medicínskými případy, ale hlavně jej eticky povzbuzuje v duchu novověkého humanismu („Držíte svůj osud ve svých rukách. Vy milujete. Milujete lidi, kteří si lásku zaslouží. Zbavil jste se ens astrale, vesmírné příčiny nemoci /…/ Hvězdy jsou vám podřízeny. Jen hovadského člověka hvězdy ovládají, vedou a nutí“ (s. 18) a motivuje Harta k rekapitulaci svého příběhu, jehož se stává nepřímým adresátem, mlčícím zpovědníkem. A k Paracelsovi se příběh v posledních kapitolách opět vrací, vykonávaje snad jakýsi „hermeneutický kruh“ nebo proces dialektické negace a syntézy, jenž zní opět ve slovech Theofrastových: „Tihle lidé potřebují zapomenout na minulost. Chtějí se zase naučit žít pohromadě. Bez toho, abychom opět začali společně žít, není budoucnosti. Jsou nepřizpůsobiví, leč to jim slouží ke cti. Nepřizpůsobili se sešněrovanému životu ani pod Učitelovou taktovkou, ani pod taktovkou Orátorových zrádců. V jejich nepřizpůsobivosti je naděje. Potřebují již jen malinko. Potřebují, aby se někdo postavil do jejich čela /…/ Nový Orátor bez jeho krutosti. Pak už je nepřišlápnou a neochočí. Nebude zbytečného člověka“ (s. 183). Je to jistě dosti mlžné a snad i utopické hledisko, ale jistě lepší než všechna ta, kterých byl Hart svědkem.

Životní příběh hlavní postavy je psán poměrně klasicky, v minulém čase a s chronologickou kompozicí, jsme však postupně svědky vývoje a zrání hlavní postavy, která dospívá v přesvědčení, že cena za „přizpůsobivost“ je příliš vysoká a že se nemůžeme a nesmíme podílet de facto na zabíjení lidí, kteří domněle nemají „index“ na to, aby mohli být léčeni. Je to z jeho hlediska gesto spíše vzdorné, jakkoli nebezpečné, ale je podmínkou dalšího vyzrávání a uvědomění si toho, čemu je možné se přizpůsobit a co představuje spoluúčast na genocidě. Hart pomáhá těm, kteří usilují o změnu režimu, byť také s hrůzou poznává, že i opozice vůči systému (jemu vévodí muž zvaný Učitel, a jak si všimla I. Blahutová, nejen jména jsou tu symbolická), tedy opozice vedená Orátorem a po jeho smrti jinými „elitami“, vykazuje stejné defektní tendence. Problém revoluce jako na dlani…

Nejpřesvědčivější je Doubek tam, kde se opírá o svou bezprostřední zkušenost vědce a lékaře, tedy v zobrazení nemocničního prostředí, v postavách nadřízených, kolegů a pacientů. Velmi zajímavě jsou zobrazeny partnerské vztahy, jimž v textu románu sexus spíše škodí – láska k Blance je pravým protikladem vztahu se „Školačkou“. Román má i řadu sociologických důsledků: domýšlí deformující tendence vládnoucího systému, jeho snahu ušetřit na pacientech (nebo z nich získat co nejvíce), učinit z nich jakési zákazníky, klienty placených služeb, to skutečně vede přes „index bonity“ k tomu, co autor popisuje v jisté nadsázce jako „společenský index“ pacientů. Doc. Hart jej vypracoval, byť ve vlastní lékařské praxi moc nedodržoval, a podle onoho seznamu byla péče poskytována de facto jen těm solventním, kreditním, zbytek byl „vytříděn“ a nakonec deportován do „zdravotnických zařízení“ blízkých internačním táborům. Jak připomíná autorka doslovu I. Blahutová, „i to nám zní až příliš povědomě: stačí si vybavit diskuse o tzv. standardní a nadstandardní léčbě či úhradové vyhlášky stanovující, jakou nezbytnou léčbu a jaké nutné léky zdravotní pojišťovna ‚klientovi‘ zaplatí a jaké nikoliv“.

Jistý problém románu bych spatřoval ve výběru jazykových prostředků, např. v tom pojmovém, snad diskurzivním jazyku, který místy spíše demonstruje to, co by bylo čtenářsky atraktivnější naznačovat (ale nikoli zamlžovat), kde popisuje, když by mohl stejně úspěšně, ne-li přesvědčivěji, pracovat zkratkou či asociací, jenž striktně analyzuje, kde by se mohl tajit symbol nebo reliéfní synekdochický příklad. Místy vadí i jistá konvenční knižnost a strojenost, alespoň tu a tam se projevující: „Nebylo se čím chlubit a svět zachvacovalo hoře /…/ Přišel, v hloubi srdce doufaje v lepší časy.“ (s. 8). Co je zdůvodněný charakterizační příznak v řeči Theofrastově, to není vždy náležité v řeči vypravěče nebo jiné z postav, ale to na druhou stranu platí i o expresivních slovech. Zdá se mi, že tento vpravdě atraktivní námět by mohl být zpracován atraktivnějším způsobem; právě dějové napětí je onou úvahou, reflexí a popisy často přebíjeno.

Román je však třeba číst minimálně jako varování před odlidšťujícími tendencemi v dnešní spokojené a do sebe uzavřené společnosti, která na druhou stranu hrubne, militarizuje se, pohrdá „nemakačenky“, „parazity“ a „sockami“ a žije v iluzi o vlastní bezpečnosti, prosperitě, systémové a jiné bezvariantnosti. V této rovině je text mimořádně zajímavý, podnětný a provokující a zaslouží si být promýšlen i těmi, kteří s autorem nesouhlasí v tom základním, tedy v domnělé neschopnosti systému produkovat sám sebe bez fatálního zbídačení 99 procent obyvatel a jejich přeměny v „nepřizpůsobivé“. I my žijeme v iluzích, o minulosti i současnosti, o vinících a obětech, i my máme jen krůček k válce, nakročeno k finančnímu kolapsu, i naše předlužení narůstá každou minutou, když jiné Alláh vyzývá ke svaté válce a Velký vzor, Velký bratr nás – jistě přátelsky a v našem zájmu – rentgenuje spojeneckýma očima (jen čas od času musí zkroutit naše ručky za zády, když nelze jinak…, v našem zájmu…).