POUŤ OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU

LUBOŠ ZELENÝ

Přiznám se hned na začátku, že Antonína Šlechtu znám několik let a rukopis povídkové knihy PTALA SE MNE NA ŠTĚSTÍ jsem četl před mnoha měsíci. Od onoho rukopisu se mnohé v knize změnilo. Tentokrát jsem ji ve stavu vázaném dočetl až k posledním stránkám s poznámkou básníka Karla Sýse Kniha s otevřeným koncem, která obsahuje vše zásadní, co k této knize patří.

Znám i obě předchozí Šlechtovy vydané knihy, první, temnou již titulem Sedm pádů smrti, evokující návštěvu slavné Úpické pouti, která čtenáře upoutá nezvyklými popisy osudů zdejších obyvatel. Ta druhá, nesoucí strohý název Pod zemí, dovoluje čtenáři vstoupit mezi podkrkonošské vodaře, chlapy s mozoly od krumpáčů, kteří se starají o průtok vodovodních potrubí od vodáren k domům. Tato třetí sbírka pak je souborem třiadvaceti povídek a sentencí, tu kratších, tu obsáhlejších, a poptává se čtenáře po hodnotě lidského štěstí. Nutné zmínit, že autor do svých příběhů opět vkládá příhody z místa rodiště i dlouholetého bydliště, pečlivost pěstitele kanadského muchovníku, ale také své prožitky z meditací zkušeného jogína, pokračovatele Mistra Evžena Štekla, praktikujícího kundaliní jógu v pojetí slavného učitele a fotografa Fráni Drtikola.

Před čtenářem se opět otevírá krajina Podkrkonoší a Krkonoš, dominuje tu autorovo bydliště, město Úpice, které též bylo v mládí domovem spisovatelů Josefa a Karla Čapků i úpického rodáka (pozdějšího Liberečana) spisovatele Ludvíka Středy, autora úspěšných televizních večerníčků a knihy Kosí bratři. Zastoupeny svými obyvateli jsou ale i blízká města a místa Trutnov, Radvanice, Končiny a Batňovice.

Příběhy knihy jsou uvozovány krátkými, i fiktivními charakteristikami místních vypravěčů, kamarádů a známých, jež autor rozvíjí svým vyprávěním do živých ornamentů osobitých životů. Tím je i čtenáři dopřáno se jejich osudu téměř autenticky účastnit.

Šlechtova kategorie štěstí zde stojí překvapivě, text od textu, nejen v souzvuku, ale často i v naprostém protikladu. Přesto celkový vjem vyznívá v dokonalý mnohostrunný akord.

Jako příklad lze uvést úvodní povídku Zeptala se mne na štěstí, otevřenou dialogem malého chlapce s dospělým pěstitelem muchovníku, gradovanou různorodými setkáními se spolupracovníkem, přáteli a sledováním hokejového zápasu s Kanadou v hospodě Pálenka, kdy pocity lidského štěstí a neštěstí se slévají v jeden proud kontinuálně přerušovaný a anticipovaný filosofujícími SMS zprávami přítelkyně, drobňáska Valerie.

Zcela jiným pojetím štěstí v protikladu je silný „hospicový“ příběh Maminka. V této chvíli jsem si při čtení mimoděk uvědomil funkci záložkové stužky v knihách, která symbolizuje onu chvíli zamyšlení, nutnou mezi jednotlivými Šlechtovými povídkami. Různě procítěné štěstí se tak stává záchytnou nitkou spojující celou šíři díla.

Nelze pominout autorovu schopnost pronikat do hloubky rodného jazyka. Stylisticky kouzelnou atmosféru dotváří i poslední povídka Dyzajnérka, vážící se k Šlechtovu rodišti, městu Trutnovu. V povídce Narozeniny Šlechta naopak opouští zázemí Podkrkonoší a díky cestě svého hrdiny na oslavu narozenin s přáteli v hostinci U Naděje vrší humorný motiv listopadové Prahy roku 1989. A zde si nemohu odpustit pocit, že se tu autor podvědomě přihlásil k fejetonu Karla Čapka Muž davu, který vyšel v říjnových Národních listech před 101 lety. Po svém a s velkou elegancí spisovatele.

Čtenáři mohou podvědomě cítit onu proměnlivost „štěstí“ v podobě průvodce knihou, přicházející v nejrůznějších a často netušených podobách, k nimž je člověk připoután náhle a bez varování a často bez předchozí přípravy či zkušenosti. Tento pocit v knize rezonuje jako buddhistický zvonek, tiše a konejšivě, ale pro mnohého i varovně při vstupu do každé nové povídky. A zároveň čtenář slyší ono krásné chlapecké „To je šťastná práce“.