TVRDOU REALITOU K PŘESVĚDČIVÉ TVORBĚ

MILAN BLAHYNKA

Jestliže Alexej Mikulášek zvolil pro knihu svých studií, úvah, recenzí, polemik a glos název REALITOU K TVORBĚ (Nakladatelství Kmen, Křenovice 2016; doslov napsal Ivo Pospíšil), měl šťastnou ruku: přihlásil se jím k autorovi knihy Tvorbou k realitě, k Bedřichu Václavkovi, k němuž má z velkých osobností české literární historie a kritiky minulého století světonázorově i metodologicky nejblíž, ale zároveň velmi přesně vystihl, oč nyní v české literatuře a kultuře jde.

Václavek analyzoval díla a portrétoval jejich autory tvořící ve společnosti, která literatuře a hodnotám literaturou hájeným, vyzdvihovaným, především lidskosti a lidské solidaritě, maximálně přála, a usiloval o to, aby soudobá tvorba ještě důsledněji zkoumala tvrdou a stále hrozivější sociální a politickou realitu třicátých let.

Mikulášek vychází z poznání, že dnešní společnost nad pravé lidské hodnoty, které formálně uctívá, ve skutečnosti staví zákony nelidsky bezohledného trhu. Je právem přesvědčen, že má-li zůstat literatura věrna svému poslání, má-li nadále přesvědčivě bránit humánní hodnoty, nemůže zavírat oči nad tvrdou realitou dneška, ale musí se jí a navzdory jí k přesvědčivé tvorbě doslova prodírat, neboť majitelé klíčů, totiž přístupových kódů ke státním fondům a na soukromá konta nedají ani haléř pro tvorbu, která by sebemenším způsobem mohla zpochybnit nastolený systém, v němž „nejslabší mají padáka“.

Nemyslím, že východisko Mikuláškova díla, oprávněně kritického k současné realitě, lze smést jeho prohlášením za projev nepoučitelnosti z vítězství nad totalitou. Proto si dovolím ocitovat autora, o jehož nepodlehlosti totalitě před rokem 1989 a o jehož bytostné oddanosti svobodě nemůže být pochyb, básníka, překladatele, surrealistu a patafyzika Alberta Marenčina. Ten ve své zatím poslední knize Kacierske myšlienky spolu s kanárkem vypuštěným z klece „s hrôzou zistil, že tento ‚slobodný‘ svet je vlastne v nejednom ohľade ešte horší ako bola jeho drôtená klietka…“ A z toho, co zažil „na vlastnej koži“, zformuloval dva „praxou overené poznatky“:

„Po prvé, materiálne nedostatky a sociálna nerovnost – čo sú bežné atribúty demokratických režimov – vedú člověka (najmä toho, ktorý ťahá za kratší koniec) do rovnakej izolácie a zavierajú ho do rovnakej klietky, jako to robili totalitné režimy svojimi represívnými mechanizmami a admini-strativnými pákami (…). Po druhé, sloboda sa nezískava únikom z reality tohto sveta, čiže z klietky, v ktorej žijeme, ani preletom z klietky reálného socializmu do obývačky trhového hospodárstva alebo rovno na ulicu, ale – nech to znie hocijako utopisticky – jedine odstránením všetkého, čo obmezuje slobodu člověka a brání jeho emancipácii, jedine odstránením (…) všetkých sociálnych, politických aj ekonomických klietok, do ktorých nás zatvárajú spoločenské mechanizmy, ale aj tých – v našom prípade najmä tých ideologických, ideových a názorových klietok, do ktorých sa zatvárame sami, do žalára predsudkov, dogiem, duševných a duchovných obmedzení (…) “

Mikuláškovi se ve většině textů daří vymaňovat z ideologické, ideové a názorové klícky, v jaké naopak setrvávají a z níž cejchují bezmála každého, s kým klec nesdílejí, horliví vyznavači toho, co Mikulášek přesně pojmenovává „restaurační ideologií“ kapitalismu, otevření nebo skrytí obhájci jeho praktik, dotovaní „státem prostřednictvím Ministerstva kultury, Nadace Českého literárního fondu atp.“.

Mikulášek necejchuje, nekádruje, trpělivě analyzuje. Dokázal si v tvrdé realitě najít publikační možnosti i pro své odborně fundované studie na fakultách univerzit v Brně a Nitře, i ve sbornících Mezinárodního fóra Vyslanci Slovanstva v Bratislavě. Neulpívá na tom, čemu se naučil studiem Václavkova odkazu. Pevně přesvědčen, že „jakákoli interpretace reality je interpretací jejího jazyka, výrazu, znaku“, navazuje na své Interpretační etudy (2009) a poučen sémiotikou, nejrůznějším způsobem a vynalézavě paroduje, ironizuje, usvědčuje konjunkturální nálepkový antikomunismus jako pouhé, objektivnímu poznání nepřístupné „hledisko, fokus, přednastavený program“. A ovládá umění výmluvného srovnání:

„Je zajímavé sledovat, jak jeden a tentýž jev, tedy nemožnost věnovat se profesionálně umělecké literární práci, je jednou pociťován jako ‚zločin komunismu‘, podruhé toliko jako individuální volba jiné profese.“ Pokud si spisovatel (Mikulášek cituje z rozhovoru se Zdeňkem Zapletalem) postěžoval, že se „z honorářů nemohl uživit“ a musel po listopadu 1989 dělat u míchačky nebo v butiku…, nikoho v režimním tisku ani nenapadlo to „nazvat ‚zločinem kapitalismu‘ (…) Kdyby k tomu došlo – z jiných i stejných existenčních důvodů – v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla by to vstupenka do klubu perzekuovaných…“

Jak Mikulášek úspěšně usiluje soudit bez ideologických brýlí, dobře ukazuje jeho stať Mýtus o Fučíkovi? Antimýtus o Fučíkovi? Jen antifučíkovský mýtus…, recenze knihy Julek Fučík věčně živý, v jejímž názvu mu Julek místo Julius signalizoval, že kniha snad „bude jen evokovat různé perfidity“. Ten signál ho však neodradil od pozorného pročtení díla, které vzešlo ze stejnojmenné konference, a díky nepředsudečnému přístupu Mikulášek dokázal rozlišit tři skupiny příspěvků.

Jednu průkazně tvoří texty, v nichž je patrná „návaznost na antifučíkovské stereotypy, potřeba nejen jazykem a stylem konturovat obraz komunistického literárního propagandisty a prosovětského kolaboranta, stalinistického lháře a udavače“, a ačkoli autoři „neignorují evidentní fakta“ (např. světový ohlas Reportáže psané na oprátce), snaží se „o marginalizaci“ Fučíkova „odkazu a umění reportáže, marginalizaci jeho překladatelů a stoupenců nebo přímo odsouzení jeho tvorby“.

Druhou skupinu příspěvků Mikuláškovi představují analýzy antifučíkovského mýtu, z nichž uvádí Grygarovu studii, z které cituje jak pasáž o druhé Fučíkově popravě, virtuální, k níž „docházelo u nás opakovaně od konce osmdesátých let“, tak věty o uměleckých hodnotách Fučíkových reportáží, ve srovnání s nimiž neobstojí dnešní novinové reportáže, psané „neosobním a pokleslým jazykem“.

A ještě výš si Mikulášek zřejmě cení třetí skupiny příspěvků, které „rozšiřují naše poznáni Fučíkova díla o další, podstatné rozměry“. Tu Mikulášek jmenuje analýzu Fučíkovy nedopsané stati Paměti Světozoru, kterou podává Petr Steiner, čtenářskou edici souhrnného Fučíkova protokolu z 29. 6. 1942 a s ní související studii Pavla Janáčka, dokládající, že „i v žánru tak administrativním, jakým je protokol výslechu na gestapu, Fučík dokázal uplatnit (…) mistrnou literární strategii“. Jak Fučík rozehrál své „mimořádné komunikační a literární dovednosti“, Janáček „dokládá stylistickým, motivickým a tematickým rozborem“.

Mikulášek na knize ocenil také její obrazovou složku a bibliografii, nezamlčující, jaké brutální cenzuře byly Fučíkovy texty v zemi údajně „čiré svobody a demokracie“ podrobovány.

Podobně jemně diferencující pohled by se dal demonstrovat na většině statí druhého dílu knihy (Mouřenínové zapomnění), který analyzuje díla básníků, prozaiků a aforistiků (aforismu je věnován celý blok úvah a kritik), jimž granty krmená nakladatelství a literární časopisy nevěnují buď vůbec pozornost, nebo je bagatelizují, a proto na ně doléhá tvrdá realita volného trhu nejtíživěji.

Mikulášek, jako by se rozpomínal na období české literatury, kdy velká díla vznikala navzdory až krutě nepříznivým podmínkám, zaměřuje pozornost právě na ně; analyzuje díla Karla Sýse a Jiřího Žáčka (jejichž osobitost zkoumá ve srovnávací studii), Jaromíra Pelce, Michala Černíka, Jána Tužinského, Pavla Janíka (Mikulášek jako u nás málokdo sleduje i slovenskou tvorbu) a Pavla J. Hejátka, a právě v nich nalézá tvorbu nejpřesvědčivější, vysoko převyšující úroveň konjunkturální spisby psané pro potřebu senzacechtivého trhu a někdy i jakoby na objednávku stále neuspokojených bývalých našich krajanů. Jen výjimečně (v rozboru spíše ambiciózní než cenné práce A. Georgieva) Mikulášek podle mého názoru chce vidět hodnotu, kde jí není.

Třetí, poslední oddíl knihy (Integrita, asimilace, přesah), představuje Mikuláška jako autora soustavně se zabývajícího fakty a problémy multikulturní společnosti, zvlášť fundovaně díly a autory židovskými. Tu Mikulášek pokračuje v tom, co šťastně začal dvěma svazky Literatury s hvězdou Davidovou (1998) a knihou Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století (2000). I stati v této poslední třetině díla pozitivně vyznačuje důkladný průzkum jazyka a poetiky i kritický pohled, který posuzované knížce sice nemůže přisoudit ctnost tematické objevnosti ani stylistického umění, ale dílko (Miloše Picka „opožděnou zpověď vnoučatům“ Přes Acherón zpátky to šlo hůř…, 1997) nezatracuje, umí ocenit pro jeho „individuální svědectví“ a jeho dnešní aktuálnost.

Žánrově a stylisticky pestrou a přímo našlapanou knihu (200 stran potištěných drobným písmem a s tak malými okraji, že si na ně nelze nic poznamenat, citelně chybí rejstřík) pojí v kompaktní celek a prakticky na každé stránce uplatňované kritérium jazykové a (při posuzování veršů, prózy a esejistiky) estetické hodnoty. Mikuláškovi záleží na tom, aby z tvrdé reality vzcházející tvorba byla básnicky co nejpřesvědčivější.