KOLOTOČE V NÁS I MIMO NÁS

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Ivan Fontana (vlastním jménem Mojmír Soukup, 1946) je našim čtenářům známý především jako autor skvělých aforismů (i těch metaforických, tzv. metaforismů), intelektuálních paradoxů, bonmotů a jiných „vteřinových románů“, zatímco jeho tvorba básnická, popř. prozaická, zůstává v jakémsi stínu, stranou, stojí v závětří „větru aforismu“. A to je možná škoda, jak alespoň ukazuje jeho nová básnická sbírka, kterou vydalo Nakladatelství Kmen v Křenovicích v loňském roce pod názvem KOLOTOČ SVĚTLA (s podtitulem Obrazy a básně, s ilustracemi Idy Huttové a v pečlivé redakci Ivany Blahutové; 199 str. ISBN 978-80-906880-1-8). Především prozrazuje autorův talent lyrický, umění lyrické zkratky, poetické hudby, slovesného popisu, jenž však není samoúčelný, schopnost vidění skutečnosti jako barevné palety plné neobyčejných chvil, zázraků, paradoxů i vlnivých efektů. Jako by svět kolem sebe autor „osrdečňoval“, pokud bychom si vypůjčili výraz z dílny Jiřího Wolkera: „Srdce, tvůj atomový reaktor, / se chystá ke vzpouře.“ (Takto oslovuje zřejmě Petrarcovu Lauru, s. 9). Je jistě také umění vidět básně „ve skle vzduchu, v křídlech knih“, seznat „do jaké výše srdce sahá, / do jaké šíře lze jej rozevřít.“ (s. 13)

Fontana svoji sbírku kompozičně rozdělil do pěti oddílů, a to na Obrazy a sny (s. 7-83), Gondoliér dne a převozník času (s. 85-107), Nepokojné sonety (s. 109-136), Miniatury (s. 139-155) a konečně Běh kolem slunce (nebo „kolem Slunce“?, s. 157-187), přičemž jen oddíl třetí a čtvrtý sdružuje básně podle jednoznačně formálních znaků.

Na některých básních je znát, že je psal autor, jemuž je velmi blízké umění aforismu a významové, symbolické zkratky, autor, jenž si libuje ve zhuštěných a rozmanité protiklady slučujících „výrocích“ a pseudovýrocích. Např. báseň Řečí květin je „květinomluva“ převedená v jazykovou hříčku, kdy prvosenky se jeví jako „Sny v hlavičkách nemluvňat“, třeba slunečnice pak představují „Slunce očima včel“. (s. 160) Vlastně už úvodní báseň úvodního oddílu Obrazy a sny, pokud bychom ji dekomponovali a rozdělili na smysluplné elementy, dostali bychom – metaforické aforismy (metaforismy), srov. „Tužka je radar básníka s rozlišovací schopností /…/ Tužka je káčou světa, poháněná bidlem převozníka /…/ Tužka vede básníkovu ruku, bezpečno navádí ho na cíl /…/ Co si básník vezme do hlavy, to pastelka dokreslí svými rýmy /…/“ (s. 8); celek veršový v nich kryje s celkem větným a místy je anaforován. Ale většinu publikovaných básní za deriváty metaforického aforismu pokládat nemůžeme, ačkoli některé jeho vlastnosti jsou v nich přítomny, resp. přehodnoceny hravou obrazností a obrazotvorností.

Společným rysem aforistického paradoxu a prezentovaných veršů je hravost, přání žít „šťastně v zajetí kouzel“ (to adresuje své milence, s. 12); zdálo by se, že motorem těchto veršů je spíše rým a rýmové echo než přísná logika („Bylo by to nejhorší ze všech zel / ach, vzpomeňte, / ach, vzpomeňte jen na Giselle“, s. 12). Ovšem i tato hra má svůj předmětný základ, a tedy i logiku, třeba historickou, srov. verše nazvané „5. květen 1821“: „Dnes dostal jsem parte / od Heleny. / Zemřel Bonaparte, / francouzský pudl její milený.“ (s. 149) Význam doslovný, zpráva o smrti pejska kohosi důvěrně známého, se dobře snáší i s tím druhým, přeneseným, napoleonovským (ten zemřel na ostrově Svatá Helena právě pátého května roku 1821).

Místy je poetikou Fontana blízký básníkům „devítihlavé generace“, někdy označované jako „sýsovsko-žáčkovská“, jejich konkrétní, smyslově názorné a „explozivní“ metafoře, srov. báseň Spojení, v níž „slovo od slova vzplane / a skrze litinový zámek / dvou kosmických lodí / šlehne mateřský jazyk“ (s. 13) a vůbec návazností na pozdní avantgardu, jakkoli za avantgardního básníka bychom jej označili stěží. Jistě je však přitahován exotikou a „všemi krásami světa“, citlivě a někdy až rozkošnicky vnímá všechny „sladké chvíle“. (s. 175) Je-li onen „explozivní zážeh“ pelcovský, potom báseň Strom (z oddílu Miniatury) je naopak téměř černíkovská, minimalistická a inspirovaná dětskou obrazností, v níž namalovaný strom „se zazelenal a rozkvetl“, aby otec se synem příště mohli „spolu česat / červená jablíčka dlaní“. (s. 155)

Ozvuky poetismu jsou tu a tam patrné, probleskují těmi verši, v nichž svět se jeví jako „jedna bláznivá revue, / a k tomu ještě na kolečkách“. Nejde mu však o „vetešníkův krám“, ten už tematicky využil kdysi kdosi jiný, spíše těží z „chrámu paměti“ a nezapomíná ani na duchovní chrám, jenž jej fascinuje „božským mírem“, slovem „se sloní pamětí“, stává se „duhou živé vody“. (s. 27) Ale i v této duchovně založené básni čteme metaforu, která čerpá jazykový výraz ze světa vědy a techniky, chrám se mu jeví jako „hangár supernovy“.

S básnickou avantgardou a postavantgardou Fontanu spojuje rovněž cosi jako exotismus, vábení dálek, přičemž ve sbírce nejvíce zastoupené jsou reflexe Izraele, srov. báseň Mrtvé moře, inspirovanou faktem, že vysychání v důsledku odpařování nemůže zastavit ani voda z biblické řeky Jordán, nebo báseň Zeď nářků („Bůh zná všechny jazyky. / S kameny ve zdi lehce posouvá. / Mohutné kvádry si pamatují svá místa / v chrámu krále Šalamouna“, s. 76), jakkoli samozřejmě nechybí ani jiná místa, např. evropské metropole („V Bruselu jsme za pár hodin poté, / co chytíme Pegase za pačesy. / Kytaru v Lisabonu rozbijeme o pražce / a doletíme na konec verneovky.“ (b. Prázdninový kolotoč podle Julese Verna, s. 173). Emblematickým městem však zůstává Praha, „matka měst“, její domy, věže, mosty; jedna báseň přímo nese název Krásy Prahy. (s. 63) Ačkoli není autorovým rodným městem, zůstává její nejvěrnějším synem. A není rovněž bez zajímavosti, že ačkoli Fontana nepreferuje politickou či občanskou lyriku, je si vědom střídání „světla a stínu, střídání vin“, jež „naleptává stopy pochybností“ (nebylo by vhodnější „našeptává pochybnosti“ nebo „naleptává jistotu“?), ale i toho, jak mnohé sochy „byly až příliš prostě / otočeny o sto osmdesát stupňů / k západu“ /…/. Praha „tak přišla o tucty soch“. (s. 71) A to se samozřejmě netýká jen fanatických obrazo- a socho-borců českých…

Jakkoli je hravost jakýmsi erbovním znamením a svorníkem sbírky, zdaleka ne všechny básně jsou zahaleny do roucha „sladkého nicnedělání“. V srdci lyrického Já „spí sladká /…/ houpe se / ta houpačka vratká“ (s. 77), naznačující i cosi ambivalentního. Těmito verši prostupují i poryvy čehosi tragického, skeptického, nemilosrdně krutého života, do jehož bažin nás namočí poté, co s ním vzlétneme do zářivých výšek. Právě ona „vratkost“ je přirozeným doprovodem pocitu štěstí, plynoucího jinak z rozkošnické hry fantazie a rýmů. Ano, „všecko, všecičko se točí“, vše podléhá zvratům, je nestálé a v paradoxním víru, v němž „vesmír všecko semele“ (s. 16). Inu, „kolotoč světa“…

Básnická sbírka je to ovšem povedená a zaslouží si, aby se s ní v knihovničkách počítalo.